Rodokmen
 | Vývod předků
 | Výklad příjmení
 | Fotky rodina
 | O mě

Strání
 | Urbář 1592
 | Soupis 167X
 | Lánský rejstřík 1671
 | Tereziánský k. 1753
 | Soupis domů 1755
 | Robotní seznam 1777
 | Kontribuce 1819
 | Indikační skica 1828
 | Vceňovací operát 1841
 | Sčítání lidu 1869 Hotovo po č.p. 70
 | Poměry ve Strání 1896
 | 
Matriky
 | Pudmistři
 | Kněží
 | Četnická stanice
 | Pošta
 | Škola Připravuje se
 | Školní kronika Strání
 | Školní kronika Květná
 | Clo a mýto
 | Živnosti 1854 - 1951
 | Mapy
 | PohledniceOpraveno
 | FotogalerieOpraveno
 | Fotky s popisem
 | Tvrz
 | Výklad příjmení
 | Emigrace
 | I.světová válka
 | Slovácká brigáda Nové
 | II.světová válka
 | Protikomunistický odboj
 | Strání v tisku
 | 
 | 

Sklářství
 | Sklárna Květná
 | Skláři v pol.19.st.
 | Skláři L.P.1900
 | Skláři L.P.1910
 | Skláři L.P.1921
 | Původ sklářů Připravuje se
 | Patroni sklářů
 | Obchod se sklem
 | Moravské sklárny Připravuje se
 | Slovenské sklárny
 | Mapa skláren Nové

Odkazy
 | obec Strání
 | sklárny Strání

Zpět na úvod


Vývoj sklárny v Květné u Uherského Brodu do poloviny 19. století

Václav Štěpán Časopis Matice moravské 2001

Snad nic nesymbolizuje dosavadní malé znalosti o historii moravského sklářství výrazněji, nežli to, co víme o dějinách sklárny v Květné u Uherského Brodu - nejstarší dosud existující sklárny na Moravě. Kromě některých brožur víceméně propagačního charakteru jsou o ní jen malé zmínky v literatuře, věnované sklářství v bývalém Rakousku - Uhersku a Československu. I ty se zaměřují především na období od konce 18 stol. do poloviny 19. století, kdy již byla sklárna rozvinutým kapitalistickým podnikem v rukou sklářské dynastie Zahnů a později s nimi spojených Göpfertů. Předchozí období od konce 18. století do poloviny 19. století je až na malé dílčí zprávy zcela opomenuto mlčením. Samozřejmě se nemůže přejít datum vzniku sklárny, ale i zde existují velké chyby. Jsou uváděny roky 1768, 1788, 1791 a 1794. Pravdě nejbližší je datum poslední, ale ani ono není zcela přesné. Nikdo také neví, kdy se objevil nynější název Květná - o sklárně se až do 2. poloviny 19. století hovoří jako o huti u Strání nebo o Straňanských Hutích. Opravdu se toho o ní mnoho neví. Tato absence poznání je vedle dosavadního malého zájmu o dějiny moravského sklářství důsledkem toho, že materiály k historii sklárny do poloviny 19. století a zčásti i potom se nacházejí v archivech lichtenštejnské provenience, roztroušených na třech místech - v Brně, ve Vídni a Vaduzu. I dnes způsobuje takováto roztříštěnost pramenů značné potíže při jejich studiu. Podařilo se mi je překonat v rámci spolupráce na vědecko výzkumném grantovém úkolu „Historie sklářství v českých zemích" pod patronací Uměleckoprůmyslového muzea v Praze v letech 1997-1998. Díky tomuto nyní mohu seznámit zájemce s historií sklárny v Květné od jejího vzniku do poloviny 19. století, v období, kdy tvořila součást lichtenštejnského panství Uherský Ostroh. Podrobnější studium následujícího období do současnosti by vyžadovalo důkladný výzkum podnikových archivů sklárny, uložených v Moravském zemském archivu v Brně, na což jsem však bohužel již neměl čas, a není to ostatně ani předmětem této studie. I tak mohu říci, že sklárna v Květné byla v období do roku 1850 významným podnikem a stejně tak jako celé moravské sklářství, jehož historii začínáme blíže poznávat, měla své místo ve vývoji a rozkvětu sklářství v českých zemích, odvětví, jež tyto země proslavilo. Lichtenštejnové se během 17. a 18. století stali největšími pozemkovými vlastníky na Moravě a jako takoví udávali tón i ve vývoji moravského sklářství. Jistě nebylo náhodou, že koncem 18. století se snažili postavit výrobu skla na svých panstvích na vědecký základ. Úsilí o zvědečtění sklářství se projevovalo především v kruzích kolem známého vědce Ignáce Borna, spjatých s francouzskými encyklopedisty, a na Moravě byl jeho nositelem lékař a chemik Franz von Weissbach (1736-1826). Byl činný ve službách knížat Ditrichštejnů na panství Boskovice, kde prozkoumal ložiska nerostů, zlepšil výrobu kamence u Valchova a nabyl zkušeností při provozování sklárny u Protivanova Při těchto svých povinnostech vstoupil roku 1787 současně do služeb knížat Lichtenštejnů. Zde především spolupracoval v letech 1788-1790 při vybudování sklárny v Květné u Starého Města pod Sněžníkem a převzal pak její vedení. Chtěl zvýšit produkci skla na lichtenštejnských panstvích takovým způsobem, aby to Lichtenštejnům zajistilo monopol na výrobu a dodávky skla na Moravě. To se mu pro jeho velké zaneprázdnění - roku 1790 byl mj. jmenován ředitelem všech dolů na Moravě - a intriky některých lichtenštejnských úředníků nepodařilo, nicméně jeho snaha přispěla k vybudování další sklárny na lichtenštejnských panstvích, tentokrát na jihovýchodní Moravě. K jejímu vzniku pomohl nález kvalitního sklářského písku u Chylic na panství Uherský Ostroh někdy koncem roku 1791. Weissbach jej v lednu 1792 vyzkoušel v Boskovicích. Písek byl podle výsledků zkoušek stále lepší a bělejší, obsahoval tzv. kočičí stříbro a byl vhodný pro tabulové a zelené sklo. Správa panství Uherský Ostroh povolala k poradám představitele lichtenštejnského inspektorátu v Břeclavi a 3. února 1792 hlásila lichtenštejnské ústřední kanceláři ve Vídni jako výsledek těchto porad úmysl zřídit sklárnu poblíže vsi Strání. Tato lokalita byla vybrána jednak pro možnost využití velkých zásob dřeva z blízkého revíru hory Velká Javořina, jednak pro svou polohu na staré obchodní cestě do Uher. Vědělo se již, že obchod bude hrát v životě nové sklárny velmi významnou úlohu, a hledaly se tedy všechny prostředky k jeho povzbuzení. Na lichtenštejnských panstvích byl již od zavedení přímusového odběru skla z vlastních skláren roku 1689 dobře organizován obchod se sklem. Panství Uherský Ostroh mělo vlastní krámek na prodej skla, za jehož pronájem odváděli nájemci - vesměs Židé - roční plat 13 zl. Nevíme, kde byl původně umístěn, pokud ovšem nebyl hned od počátku ve Strání, počítalo se každopádně s jeho přeložením to této vsi po vybudování nové sklárny. Správa panství měla proti zamýšlenému umístění sklárny jen jednu námitku - že písek z Chylic se tam bude muset vozit tři míle daleko. Tato námitka však padla poté, když 31. srpna 1792 byl objeven velmi kvalitní křemen, vhodný pro výrobu skla, poblíže hradu Beckova na výšině Na lipkách za Skalicemi. Ostrožský vrchní Antonín Jan Rinder hned vstoupil v jednání se správou beckovského panství a dosáhl od ní souhlasu s možností těžby křemene pro novou sklárnu. Dne 4. září 1792 oznamoval, že naleziště je asi 4 a 1/2 hodiny cesty od Strání (přibližně ve stejné vzdálenosti jako Chylice, ale opačným směrem) a musí se tam jít přes Váh (u Nového Města nad Váhem), kde se platí 9-12 kr. Na průzkum křemene byli posláni straňanský lesmistr Bednář a dva skláři z Koryčan. Zkoušky křemene v laboratoři měl provést Weissbach. Nakonec ale podle zprávy lichtenštejnské ústřední kanceláře ve Vídni z 19. listopadu 1792 byly provedeny ve vídeňské císařské porcelánce. Jejich výsledky byly nepochybně dobré a opravňovaly tedy přání správy panství, aby se již v příštím roce 1793 začalo se stavbou sklárny. Avšak následky hospodářské krize, zasáhnuvší habsburskou monarchii v důsledku válek s revoluční Francií, vedených od jara 1792, způsobily, že v r. 1793 mohly být pouze vypracovány plány na vybudování sklárny, zatímco její stavba byla zahájena až v roce 1794. Z dochovaných zpráv víme, že plány zpracoval spolu s Weissbachem lichtenštejnský dvorní architekt Rudziński a pomáhal mu lichtenštejnský inženýr Tomáš Vidlák. Pokud jde o definitivní umístění sklárny, její předpokládané spojení s Uhrami - nejenom odbytové, nýbrž i surovinové vedlo k tomu, že byla vybudována ne přímo v osadě Strání, nýbrž 3 km na jih od ní v průsmyku asi půl kilometru od moravsko-slovenské hranice. I přesto však byla nazývána huť ve Strání nebo u Strání, později se vžil název Straňanské Hutě. Vybudování sklárny předcházelo 1. ledna 1794 uzavření smlouvy mezi knížetem Aloisem z Lichtenštejna a Weissbachem o její správě. Týkala se i hutě v Květné u Starého Města pod Sněžníkem, kde dosavadní výsledky nesplňovaly původní očekávání, vkládaná do Weissbacha. Weissbach měl vést obě sklárny po dobu osmi let měl si sám pro ně vybírat personál a opatřovat nářadí. Dále měl plně využívat svého předchozího privilegia na dovoz 300 centů (16,8 t) soli ročně z haličských dolů na výrobu umělé potaše. Jinak měl používat na zhotovování sklářských pánví hlíny z Olomoučan, jako další sklářskou surovinu burel z okolí Moravské Třebové a místní potaše. Za vedení sklárny u Strání měl roční plat 800 zl., za vedení hutě v Květné 400 zl. a ponechávalo se mu 10% ze zisku. Straňanská huť měla být vedena dle vzoru sklárny v Květné včetně převzetí tamní instrukce pro personál hutě. Weissbach se zavazoval vyrábět dobré zboží, upravovat ceny dle okolností, nést náklady výroby a vést oba podniky beze ztrát. Na zaopatření vzorků mohl použít sumy do 100 zl. Dne 22. února 1794 byl vypracován rozpočet na stavbu sklárny náklady obnášely celkem 9 908 zl. 11 r. Stavbu pak zahájil zednický mistr Josef Rosa ve dnech 14.-19. dubna 1794 hloubením základů pro zbudování dvou pecí na pálení vápna. Tyto pece byly postaveny do 10. května 1794. Ve dnech 13.-15. května 1794 navštívil stavbu komisař krajského úřadu z Uherského Hradiště za účelem prohlídky potřebné k oficiálnímu povolení stavby sklárny. Poté se 19. května 1794 konala komisionální prohlídka lesů, ze kterých se mělo brát dřevo pro výrobu skla. Krajský úřad v Uherském Hradišti po projednání všech zpráv z prohlídek a dalších materiálů vystavil oficiální povolení ke zřízení sklárny 30. června 1794. Tehdy platné zákony tento krok státního orgánu striktně vyžadovaly, ale jak bylo toto nařízení v situaci, kdy josefínské reformy umožnily rozvoj průmyslu, chápáno jako pouhá formalita, dokazuje nejlépe skutečnost, že prohlídky a povolení se uskutečnily již po zahájení stavby sklárny. Mezitím byly na základě protokolu o prohlídce stavby hutě ze 14. května 1794 zahájeny přípravy na další stavební práce. Zjistilo se přitom, že se ztratily originály plánů na stavbu sklárny a byla k dispozici jen makulatura, zaslaná mezitím zemřelým inženýrem Vidlákem, což práce určitým způsobem ztěžovalo. Přesto se k nim přistoupilo. Bylo třeba s pomocí robot navozit zásoby písku, kamene a vápna, zbudovat místo na pálení cihel a kůlnu na jejich uskladnění, pro tesařské práce dovézt jedle z okolí Lukova a 900 kusů buků z Velké Javořiny. Prkna, dodávaná z pily v Podhradní Lhotě, byla určena především na pomocné práce. Základové zdivo budov sklárny mělo být z kamene o tloušťce dvou stop (63,2 cm), 1 sáh cihlového zdiva stál 800 zl. a mzda za jeho vyhotovení byla 4 zl. 30 kr., za 1 sáh kamenného zdiva se dávalo 3 zl. 45 kr. Kromě mistra Rosy mělo na stavbě pracovat 15 tovaryšů a 4-10 nádeníků. Denní diety byly určeny na 30 kr. Ve dnech 19.-24. května 1794 byly vykopány základy pro budovy sklárny a od 26. května do 20. prosince 1794 probíhaly vlastní stavební práce na jejich vybudování. V září 1794 navštívil stavbu hutě kníže Alois z Lichtenštejna. V té době asi již budovy sklárny z větší části stály, protože práce se pak zaměřily hlavně na zbudování stoupy a zděného vodního příkopu k ní, což pokračovalo až do 24. prosince 1794. Podzim t.r. byl suchý, takže v příkopě vyschla voda a musela být přivedena z hlavního potoka, tj. Klanečnice. Dozor na stavbě vykonávali důchodní písař Karel Walter a drábové Chrastina a Zálešák. Do konce roku 1794 bylo na stavbu sklárny vydáno celkem 3 580 zl. 42 kr. 1 den. Paralelně se stavbou byly zajišťovány zásoby surovin a topiva, aby hned po dokončení stavebních prací mohla být ve sklárně zahájena výroba skla. Mezi vicedirektorem beckovského panství baronem Tadeášem Pongrácem a správou ostrožského panství byla uzavřena smlouva o odběru křemene z Beckova pro potřebu sklárny na léta 1794-1801. V Uherském Ostrohu byla podepsána 1. března 1794, v Beckově 22. května 1794. Pokud jde o dovoz písku, bylo najato za mzdu 4-10 obyvatelů ze Strání. Tesaři průběžně vyráběli pro skláře formy, váhu na suroviny, schránky na sklenice aj. Z Olomoučan byla zajištěna dodávka 380 centů (20, 356 t) speciální hlíny na zhotovování pánví. Velkým problémem se ukázalo zajištění zásob dřeva na vytápění pecí. Na porážení stromů na Velké Javořině museli být povoláni poddaní z Kožušic, Malinek, Brankovic a Nemochovic na panství Ždánice a odvoz dřeva k huti opět zajišťovalo za mzdu 4 -10 obyvatelů Strání. Spotřeba dřeva byla nakonec po dohodě s Weissbachem z 11.prosince 1794 vyčíslena na 1 400 sáhů po 4 1/2 stopách ročně. Revír Velká Javořina byl za tím účelem rozdělen na 8 částí a dřevo se z nich mělo odebírat postupně. Na podzim 1794 bylo také dohodnuto, že Weissbach změní budovu starého skladiště soli a mýta ve Strání na potašárnu, aby mohla být sklárna lépe zásobována touto surovinou. Za její pronájem měl ročně platit 80 zl. V roce 1795 byly prováděny již víceméně jen dokončovací práce na objektech sklárny (kladení střechy, úpravy terénu, vybavení potřebným zařízením), ale jinak se po celé první pololetí tohoto roku hovořilo především o dalším zajišťování surovin. Dodávky dřeva musely být nakonec realizovány formou roboty. Byl také posléze jako lepší varianta zásobování pískem zajištěn bílý křemenný písek z Hluku. Weissbach měl vyzkoušet v Hluku rafinovanou potaš z potašárny ve Strání, zda je vhodná také jako hnojivo. Podle účtů panství bylo za stavební práce v huti vydáno v roce 1795 2 505 zl. 35 kr. 2 den. a za tesařské práce 1 052 zl. 26 kr. 3 den. Areál sklárny po dokončení tvořily dva obytné domy pro personál hutě, vlastní budova hutě s pecemi, sklad výrobků a surovin (v obou těchto budovách byly rovněž byty) a stoupa. Tyto objekty byly považovány za součást obce Strání a dostaly popisná čísla 171-175. Na přelomu jara a léta 1795 se přistoupilo k posledním přípravám před zahájením výroby skla. Tobiáš Hroch z Olomoučan postavil v huti dvě tavící pece (zřejmě ještě znal způsob budování těchto pecí v olomoučanské sklárně zaniklé r. 1747) a dostal zato od správy ostrožského panství 130 zl. rýn. Lichtenštejnové poslali z Vídně 1. června 1795 znalce výroby bílého skla Bartoloměje Webera. Weissbach připravil podle vzoru sklárny v Květné instrukci pro personál hutě. Důležitou osobou zde byl účetní, který měl dát při nástupu funkce kauci 1.000 zl. V pokladně měl mít na hotovosti 500 zl., jinak měl tržbu odvádět měsíčně důchodnímu úřadu. Rovněž měl být přítomen při vážení a míchání materiálů pro směsi, s kontrolorem měl dozírat na jejich správnost. Tavič měl mít u pece pořádek, oheň měl rovnoměrně regulovat. Jeho týdenní mzda obnášela 1 zl., sklářský tovaryš dostával za tutéž dobu 2 zl. 30 kr., topič 1 zl. 30 kr., pomocník 1 zl. Každý sklářský tovaryš měl při manipulaci u pece povoleno rozbít tři svazky vyráběných druhů skla. Pokud pracoval při foukání skla, dostával mzdu podle jednotlivých druhů skla od 1 zl. do 1 zl. 36 kr. Vrchní tovaryš měl dozírat na personál a obstarávat dodávky hlíny na výrobu pánví z Olomoučan, jejichž zhotovování instrukce velmi podrobně popisovala. Weissbach se pokusil také aplikovat v nové sklárně receptury na složení směsí pro výrobu jednotlivých druhů skla tak, jak je praktikoval v Květné. Protože však zde byly jiné suroviny, složení směsí se neosvědčilo a muselo být změněno. Jak konkrétně vypadalo, o tom bohužel nemáme spolehlivé zprávy. Činnost v nové huti byla zahájena s největší pravděpodobností v polovině roku 1795. Weissbachovi se podařilo vybudovat novou významnou potašárnu v Hluku a zlepšit tak zásobování sklárny touto surovinou. Již 25. listopadu 1795 zaznamenala sklárna odbyt svých výrobků v ceně 700 zl. O personálu sklárny nás informují jednak seznam dluhů zaměstnanců z 23. října 1795, jednak zápisy ve straňanských matrikách. Tabulář Storch (Filip Storch, který se jako jednadvacetiletý oženil 19. května 1796 s dvacetiletou dcerou zemřelého hluckého drába Víta Paradaye) dlužil 66 zl. 10 kr. 2 den., skláři Josef Schűller 31 zl. 30 kr., Václav Strejček 32 zl. 24 kr., Josef Schall 48 zl. 33 kr., Josef Růžička 59 zl., František Novotný 53 zl. 33 kr., Augustin Novotný 38 zl. 52 kr. 2 den., Karl Halser 43 zl. 48 kr., František Tlustoš 2 zl., František Eichler 9 zl., Michal Nohavica 4 zl. a Jan Maděra 13 zl. 55 kr. Dluhy vznikly zřejmě anticipačním vyplacením mezd za práci, jež dosud nebyla hotova. V matrikách farnosti Strání se záznamy o příslušnících sklárny objevují od počátku roku 1796. Kromě zmíněných osob jsou doloženi od roku 1796 sklář Josef Strejček, jenž však 24. listopadu 1797 zemřel ve věku 43 let na zápal plic, od roku 1797 sklář Václav Studnička (8. února se jako šestadvacetiletý oženil s dvacetiletou dcerou skláře Mathese Gatterbergera Janou a již 28. března byl křtěn jejich syn František, který ale 20. května 1798 zemřel na psotník), od roku 1798 skláři Jiří Maděra a Štěpán Pritzl a od roku 1799 skláři Michal Seidl, syn Josefa Seidla, a Michal Haslinger, syn Vavřince Haslingera (oba se 25. srpna 1799 oženili, čtyřiadvacetiletý Seidl si vzal sedmnáctiletou Kateřinu, dceru zemřelého dřevaře Michala Rickla a třiadvacetiletý Haslinger devatenáctiletou Barboru, dceru zemřelého dřevaře Josefa Schinka). Bartoloměj Weber je doložen 16. ledna 1797 jako vrchní tovaryš, ale 12. dubna 1798 byl již na jeho místě Adalbert Pauer. Josef Schűler je 2. srpna 1798 uváděn jako tabulář. Josef Růžička zemřel 27. října 1798 ve věku 32 let na tuberkulózu (obvyklou nemoc sklářů). Nová sklárna od počátku vyráběla kromě obyčejného dutého a tabulového skla také ušlechtilé druhy zdobeného skla, matriky proto zaznamenávají také zušlechťovatele skla. Byli to především synové významného severočeského řezače skla Franze Gottsteina, působícího v huti v rakouském Karlstiftu v Novohradských horách, řezač Franz Gottstein ml. (22. listopadu 1799 se jako osmadvacetiletý oženil s šestnáctiletou Alžbětou, dcerou Josefa Lehrnera, bednáře ze skladu v Bratislavě), brusič Josef Gottstein (30. záři 1798 byl kmotrem na křtu syna vrchního tovaryše Adalberta Pauera) a malíř skla Mikuláš Gottstein (19. srpna 1798 jako osmnáctiletý uzavřel sňatek se sedmnáctiletou Marií Annou, dcerou skláře Vavřince Haslingera). Kromě nich působil ve sklárně řezač Franz Gira, jemuž 11. března 1?98 zemřela manželka Terezie. K pomocnému personálu sklárny náleželi především dřevaři, kteří pro ni káceli dřevo a bydleli rovněž v huti. Kromě výše uvedených dokládají matriky Šimona Leitnera a Jana Klaubera. Ve skladě v domě č. 173 bydlel Rom Ondřej Herák, jemuž zde 20. srpna 1798 zemřela tříměsíční dcera Judita. Měl zřejmě na starosti prodej skla formou pochůzek po okolí sklárny. , Protože Weissbach se v huti většinou nezdržoval, zastupoval jej ve správě podniku hutní písař (správce sklárny) Josef Trimmel, jenž do této funkce přešel koncem listopadu 1795 z dosavadní funkce důchodního písaře panství. Měl roční plat 300 zl. a deputát 18 sáhů dřeva, sám musel naproti tomu dát kauci 500 zl. Dne 17. listopadu 1797 se mu v huti narodila dcera Mariana Josefa Kateřina. V druhé polovině roku 1799 byl přeložen jako dozorce nad stavbou dvora v Bučovicích a vystřídal jej František Loucký, jemuž ve sklárně zemřela 14. září 1799 čtyřdenní dcera Barbora. Vidíme tedy, že personál sklárny pocházel ze čtyř okruhů. Nejvíce bylo sklářů z okolních skláren (Staré Hutě, Koryčany, Držková, Sv. Sidonie) nebo osob z okolí, které projevily zájem spojit své osudy tak či onak s osudy sklárny. Někteří odborníci přišli z tehdy stagnujících skláren na Horácku (Strejčkové, Tlustoš). Nemohli samozřejmě chybět lidé, spojení s dosavadní tradicí sklářství na lichtenštejnských panstvích (Storch, Schall a Hroch). A významná byla účast odborníků, přinášejících zkušenosti z tehdy prosperujících hutí v Horním a Dolním Rakousku. Spojení všech těchto výrobních tradic vytvořilo osobitý styl výroby nové sklárny, která začala brzy nabývat na proslulosti. Skláři vzhledem k odloučenosti sklárny od vsi Strání žili v ní svým vlastním životem a s okolním obyvatelstvem měli jen nejnutnější styky. Dokládá to především okolnost, že kmotry dětí sklářů byli vesměs opět skláři nebo další personál hutě. Dětí se rodilo hodně, ale také jich hodně umíralo. Případ Václava Studničky, jenž čekal dítě ještě před svatbou, nebo narození nemanželských dětí nebyly přitom nijakou výjimkou. Sňatkové spojení Franze Gottsteina ml. s Bratislavou je jinak důkazem čilého obchodního spojení sklárny s prostředím Uher. O tom nás jinak informují i údaje o produkci sklárny, které máme k dispozici z let 1798-1799. V roce 1798 vyrobilo sedm sklářských tovaryšů, tři učni a sedm pomocníků 6 912 liber (3 884,5 kg) skla křídového, 5 184 liber (2 913,4 kg) skla tabulového, 1 728 liber (971,2 kg) skla zeleného a stejné množství okenního skla tabulového. V roce 1799 byla v provozu jedna sklářská pec s více tovaryši, kteří vyrobili 7 400 kop skla křídového, 4 700 kop skla tabulového a 2 000 kop obyčejného zeleného skla. Z toho se prodalo do Uher 5 550 kop skla křídového, 4 275 kop skla tabulového a 1 500 kop skla zeleného. Tyto údaje ovšem současně dokládají, že produkce sklárny oproti prvním letům rozmachu pozvolna klesala. Byly to důsledky pokračujících válek s Francií, postupně přerůstajících do válek napoleonských. Zhoršující se ekonomická situace podlamovala kupní sílu obyvatelstva, takže nebylo schopno kupovat ve větším množství sklářské výrobky. Je pravděpodobné, že odbyt do Uher byl umožněn dumpingovými cenami, což ovšem přinášelo ztráty správě ostrožského panství. Připočteme-li k tomu i následky některých Weissbachových chyb při řízení sklárny, vidíme, proč sklárna začínala stagnovat. Správa panství dávala plně vinu Weissbachovi, ovšem on sám měl vůči Lichtenštejnům také nějaké pohledávky. Za této situace usiloval již od roku 1798 o změnu smluv o řízení skláren v Květné a Strání a dosáhl toho podepsáním nové smlouvy v Brně 11. března 1800. Stará smlouva z roku 1794 byla zrušena s platností od 1. srpna 1798. Weissbach měl nyní dostávat za vedení hutě u Strání 1000 zl. a v Květné 500 zl. Nároky na vzájemné odškodnění obou stran byly zrušeny. Weissbachovy pohledávky za diamanty v Květné a za potaš ve Strání byly uznány. Měl bydlet v Nových Zámcích u Litovle a odtud měl řídit obět sklárny. Byla také změněna smlouva o potašárně v Hluku. Některé další Weissbachovy pohledávky měly být zaplaceny, ale více už ne. Weissbach ovšem tehdy již považoval řízení straňanské hutě víceméně za formální záležitost, a tak skutečným vedením prací ve sklárně byl od 1. ledna 1800 pověřen huťmistr Josef Schreiner, jenž byl povolán z dosavadního působiště v Držkové. Přišli s ním také syn František a dcera Josefa, jeho manželka Josefa Schreinerová zde zemřela 3. července 1800 ve věku 49 let na vodnatelnost. Weissbach brzy poté - neznámo přesně kdy - služby Lichtenštejnů zcela opustil a řešení situace ponechal jiným. Příchod nového huťmistra znamenal současně i jistou obměnu dalšího personálu sklárny. Nechme o tom jako nejvýmluvnější pramen hovořit straňanskou matriku sňatků. Dne 11. února 1800 se ženil třiadvacetiletý tabulář Anton Bangl, původem z Horního Rakouska, s osmadvacetiletou Marianou, dcerou Josefa Fiedlera ze sklárny. O osm dní později uzavřel sňatek šestadvacetiletý Šebestián, syn dřevaře Matyáše Christla z Pirny, s třiadvacetiletou Marianou, dcerou Jana Lembergera z Karlstiftu, svědky byli výrobce potaše Anton Vogel a zdobitel skla Vavřinec Rikl. Dne 25. června 1800 vstoupil do manželství jednapadesátiletý stoupař Šebestián Vogl s jednatřicetiletou Marianou, vdovou po skláři Růžičkovi. Totéž učinili 18. srpna 1800 pětačtyřicetiletý tavič Kryštof Niedermayer a šestadvacetiletá Anna, dcera sedláka Antonína Tinky. Další sirotek v huti je zaznamenán až 21. února 1803 - dvacetiletý Josef Strejček, syn zemřelého skláře Strejčka a čtyřiadvacetiletá Sabina, dcera Jana Eberta ze Schwendtu v Rakousku. Dne 22. ledna 1805 se stali manželi sedmadvacetiletý tabulář Jiří Grundel a dvaadvacetiletá Terezie, dcera topiče Kryštofa Kolberta, 6. listopadu 1805 dvaatřicetiletý sklář Franz Weber a čtyřiadvacetiletá Anna, dcera po skláři Tomáši Stuhlovi. Jinak matriky dokládají od 25. prosince 1800 vrchního tovaryše Jana Vokouna (Adalbert Pauer se stal tabulářem), od 1. března 1801 skláře Jakuba Palána, od 12. dubna 1801 brusiče Tobiáše Schlenze, od 17. ledna 1802 skláře Franze Haslingera, od 16. března 1802 topiče a řezače dřeva Martina Geditze, od 2. srpna 1802 od roku 1804 topiče Michala Krejčího a od 11. listopadu 1803 tabuláře Jiřího Schrenka, jenž byl ženat s Dorotou, dcerou Franze Gottsteina st. Štěpán Pritzl je připomínán 27. listopadu 1800 jako tabulář. Dodejme ještě, že kmotrou při křtu Františka Borgii, syna Franze a Alžběty Haslingerových (šlo o dceru skláře Jana Modla) dne 13. srpna 1804 byla vedle Františka Schreinera Magdalena, žena huťmistra Josefa Schubera z Bratislavy. Obchodní spojení s Bratislavou a jejím okolím tedy trvalo i nadále. Matriky rovněž dosvědčují, že na počátku 19. stol. vyrostlo kolem sklárny několik dalších domků, v nichž bydleli převážně pomocní zaměstnanci sklárny nebo chudí nádeníci. Za účelem zlepšení odbytu skla mezi obyvatelstvem byl sklářský krámek ve Strání pronajat 13. října 1800 ostrožskému Židovi Markusovi Winterovi za roční plat 14 zl. To vše nasvědčuje úsilí přivést sklárnu k dalšímu rozkvětu. Bohužel špatná ekonomická situace trvala nadále a počaly ji zhoršovat rostoucí ceny surovin, především dřeva a potaše. Mělo to za následek jednak snížený odběr těchto surovin, jednak špatné placení toho, co bylo odebráno. Situaci názorně ilustruje okolnost, že po vypršení původní smlouvy o odběru křemene z beckovského panství v roce 1801 musela správa ostrožského panství jednat o povolení dalšího odběru této suroviny s majitelkou příslušné části panství hraběnkou Zuzanou Beňovskou, vdovou po známém dobrodruhovi a cestovateli Mórici Beňovském (žila v zámku v Beckovské Viesce), která si za toto povolení vyžádala 5 zl. 12 kr. Huťmistr Schreiner musel na úhradu dluhů, jakož i dlužných mezd, sklářům rozdat mnoho skla. I jinak si počínal nehospodárně. Sklo bez placení ovšem z hutě odebíral i samotný kníže Alois z Lichtenštejna. Skláři si v důsledku rostoucí drahoty vynutili zvýšení mezd, což ale nebylo vykompenzováno patřičnými pracovními výkony. To vše postupně přivedlo sklárnu do krize. Roku 1803 měla již dluhy ve výši 3 656 zl. 21 kr. 3 den. a situace se stále zhoršovala. Marné úsilí zlepšit odbyt skla můžeme vidět na převzetí pronájmu sklářského krámku ve Strání 1. ledna 1804 Winterovým příbuzným Emanuelem Winterem za zvýšené nájemné 15 zl. Měl zde být tři roky, ale vydržel pouze čtyři měsíce. Po něm se stal 1. května 1804 dalším nájemcem Žid Jakob Adler, jemuž bylo nájemné zvýšeno na 20 zl. K dovršení svízelí huťmistr Schreiner tehdy onemocněl jakousi vleklou žaludeční chorobou a nemohl proto sklárnu dobře řídit, což přispělo ke zvýšení nepořádků. Koncem roku 1804 měla sklárna již dluhy ve výši 12 400 zl. 54 kr. 3 den. Schreiner se k 30. červnu 1805 další činnosti v huti vzdal a správa panství byla nucena provést finanční vypořádání sklárny. Výsledky byly skutečně tristní. Sklárna měla jenom vůči ostrožskému důchodnímu úřadu dluhy ve výši 16 425 zl. 31 kr., ztráty provozu vzniklé sníženým odběrem dřeva byly vyčísleny na 2 889 zl. 3 kr. Majetek sklárny přitom obnášel 24 826 zl. 19 kr. Lichtenštejnská ústřední kancelář ve Vídni za této situace neviděla jiné řešení, než že 29. října 1805 navrhla prodej skláren jak u Strání, tak v Květné, kde výsledky hospodaření byly obdobné. Shodou okolností máme z roku 1805 opět k dispozici zprávy o produkci sklárny. Vyrobila tehdy 8 350 kop skla křídového, 6 900 kop skla tabulového a 28 500 kop obyčejných sklenic. Dvě třetiny produkce šly stejně tak jako u ostatních skláren v Hradišťském kraji do Uher. Vidíme tedy, že rozsah produkce se oproti stavu na konci 18. století zvýšil, ale krizová situace přesto vyvolávala vážné problémy. A to ještě nikdo netušil, jaké následky přinese Napoleonovo vyhlášení kontinentální blokády Anglie 21. listopadu 1805 a následná nová etapa napoleonských válek, která zasáhla i české země včetně Moravy a Uhry a přinesla prakticky úplný rozvrat zahraničního obchodu s českým sklem, popř. jeho pokles na nejnižší možné minimum za situace, kdy i domácí odbyt v důsledku krize značně vázl. Válečnými událostmi v roce 1805 byl zasažen také obchod s Uhrami, což podlomilo produkci skláren v Hradišťském kraji a v případě kutě ve Strání znamenalo také narušení její surovinové základny - dodávek beckovského křemene. Správa panství se snažila za každou cenu provoz sklárny udržet. Jelikož v důsledku omezení výroby zůstaly velké zásoby lesního popela, bylo z nich roku 1806 vyrobeno pro potřeby panství 81 centů 77 liber (4,695 t) potaše a prodáno za 81 zl. 46 kr. 1 den. Pokud jde o personál hutě, dle statistiky z roku 1807, kdy úřady ani nevěděly, komu náleží, v ní pracovalo 21 dělníků. Jejich složení se oproti předchozím letům příliš nezměnilo, pouze některé osoby odešly a jiné zase přišly. Od 17. ledna 1806 uvádějí matriky skláře Franze Puflera, od 7. dubna 1806 vedle Vogla druhého stoupaře Vavřince Rikla a od 31. srpna 1807 topiče Michala Schneidera. František Schreiner se připomíná 25. června 1807 jako sklář. Stal se jím tedy krátce předtím, než jeho otec, huťmistr Josef Schreiner, podlehl 21. prosince 1807 ve věku 68 let své nemoci. Ve stejném věku zemřel na sešlost stářím (!) 19. dubna 1807 sklář Jan Model. 18. června 1809 zemřel ve věku 45 let sklář František Novotný na tuberkulózu, 10. března 1810 po porodu třiatřicetiletá žena taviče Kundery Rickla Anna. Z rodiny Gottsteinů odešel malíř skla Mikuláš a místo něho se objevil další syn Franze Gottsteina st. Anton. Ten byl ale ve věku 22 let 4. března 1807 zavražděn. Prameny neuvádějí příčinu této tragedie, snad také nějak souvisela s nedobrou situací sklárny. Nejzajímavější pro nás opět zůstávají údaje z matriky sňatků. Dne 22. září 1806 se ženil devatenáctiletý topič Jiří Šalý s třiatřicetiletou dcerou skláře (zde vazače skla) Jana Modla Kateřinou. Jejich manželské štěstí netrvalo dlouho - již 18. listopadu 1806 Kateřina podlehla jakémusi horečnatému zánětu. Dne 17. října 1808 uzavřeli sňatek třicetiletý účetní sklárny Jan Gromann se sedmnáctiletou dcerou Franze Gottsteina st. Janou. A 27. června 1810 si vzal třicetiletý tavič Michal Fuenke třiadvacetiletou dceru krejčího Václava Tichého z Lešné Marianu. Lichtenštejnská ústřední kancelář ve Vídni neustále zdůrazňovala potřebu udělat vše pro udržení sklárny a její další rozvoj. Zatímco Markus Winter se stal nájemcem potašárny v Hluku a zajišťoval odtud pro sklárnu za výhodných podmínek dodávky potaše a popela, sklářský krámek ve Strání byl 16. dubna 1807 pronajat Jakobu Adlerovi na dalších šest let za roční nájemné 32 zl. Situace se však stále nelepšila. Lichtenštejnská ústřední kancelář ve Vídni posléze 4. září 1807 svedla vinu na úbytek dřeva na Moravě i v Uhrách a doporučila huť buď pronajmout nebo zrušit. Byla dána přednost prvnímu, huť byla oceněna na 50 000 zl. a správa panství po dohodě s inspektorátem v Břeclavi stanovila 17. října 1807 podmínky pronájmu. Přihlásili se dva zájemci - valašskomeziříčský měšťan František Ležák a sklenář z Bratislavy Michal Hauer. Ten se odvolával na svého bratra, jenž byl ve službách knížete Lichtenštejna, a doporučoval jej, i na to, že je ochoten převzít sklárnu za lepších podmínek než Ležák. Lichtenštejnské úřady však nakonec daly přednost Ležákovi, nepochybně proto, že šlo o sklářského podnikatele trochu většího formátu, jenž dával větší relativní jistotu, že sklárnu udrží a pozvedne. Dne 24. prosince 1807 byla v Uherském Ostrohu podepsána s Ležákem smlouva o pronájmu sklárny. Nájem začínal 1. ledna 1808 a Ležák měl mít pronajaty všechny objekty sklárny s výjimkou obydlí dřevařů (tj. nově přistavěných, v nichž dřevaři bydleli) na šest nebo dvanáct let za roční nájemné 200 zl. Předání sklárny a stejně tak její převzetí od Ležáka se mělo uskutečnit podle inventury. Za kmen bukového dřeva se mělo platit 3 zl. 15 kr., Ležák měl odkoupit také zbylé dřevo ve skladu. Pokud by vše řádně platil, mohla být smlouva s ním prodloužena o dalších šest let. Na výrobu popela bylo určeno shnilé dřevo a dřevo z polomů. Ležákovi bylo povoleno zřídit si u sklárny pole a zemědělské hospodářství (stále ještě přežívala tradice sklárny jako hutního statku), jinak měl mít v huti 60 zaměstnanců. Úřad měl právo konat ve sklárně prohlídky. Pivo, víno a kořalku byl Ležák povinen brát od vrchnosti. Jinak měl složit kauci 4 000 zl., dát smlouvu okolkovat a řádně vést účty. Lichtenštejnský inspektorát v Břeclavi ratifikoval tuto smlouvu o pronájmu sklárny 27. prosince 1807. Ležákovým příchodem byla nastoupena cesta přeměny straňanské hutě od feudální vrchnostenské výrobny ke kapitalistickému podniku. Byla ovšem nedůsledná a rozporuplná stejně tak, jako byla rozporuplná osobnost samotného Františka Ležáka. Patřil k zámožné vrstvě valašskomeziříčských měšťanů, podle všeho zbohatl jako většina z nich soukenictvím nebo obchodem se suknem. Na počátku 19. století se však rozhodl investovat kapitál do jiných odvětví. Dne 1. října 1803 koupil za 5 000 zl. od meziříčské vrchnosti hrabat Žerotínů velkoměšťanský dům č. 109 s právem výčepu piva a vína, náležející dosud panství Rožnov Krásno. V následujících letech pak rozšiřoval své jmění přikupováním různých pozemků. Za napoleonských válek v roce 1805 se zasloužil o zřízení špitálu pro raněné vojáky ve Valašském Meziříčí. Jeho hlavní zájem však platil sklářství. Roku 1802 uzavřel se Žerotíny nájemní smlouvu na 15 let na objekt sklárny v údolí Kněhyně v Horní Bečvě (později na katastru Prostřední Bečvy). Huť byla zřejmě tehdy zaniklá, protože Ležák se zavázal ji znovu postavit. Byla dána do provozu 2. září 1803. Brzy poté v nezjištěné době získal František Ležák do nájmu další sklárnu - tentokrát v Držkové na panství Lukov. Jako její nájemce je připomínán při koupi pole ve Valašském Meziříčí 27. dubna 1807. A nyní koncem roku 1807 se mu podařilo získat jako významný podnik sklárnu u Strání. Ležákovy začátky ve straňanské huti ovšem nebyly nijak snadné. Kromě krizových zjevů je ovlivnila okolnost, že huť v Držkové pravděpodobně v období, kdy se Ležák ucházel o pronájem sklárny u Strání, zanikla. Jinak se správa ostrožského panství stále ještě musela vyrovnávat s následky dluhů po huťmistrovi Schreinerovi. Do konce roku 1809 byly zkoumány účty, hledaly se cesty k zaplacení dluhů a ty byly vyčísleny nejprve na 10 934 zl. 14 kr. 3 den., pak ale se došlo k ještě větší částce. O celkové situaci podává nejlépe přehled odpověď lichtenštejnské ústřední kanceláře ve Vídni na zprávu o stavu sklárny z 24. prosince 1809, datovaná 18. března 1810. Dle jejích slov prokázal huťmistr Schreiner při správě sklárny velkou nedbalost. On i účetní (hutní písaři) Loucký a Groth (správně Gromann) nevykonávali žádný dozor. Jen proto, že se to stalo za zemřelého knížete Aloise z Lichtenštejna (zemřel roku 1805) a Schreiner i tehdejší vrchní ostrožského panství Los již také zemřeli, se to přehlíželo. Konkrétně bylo možno vytknout toto: Zůstalo nezaplaceno za dřevo, potaš, seno, slámu, oves a roboty 9 373 zl. 49 1/4 kr. Náhradou za mzdy, dodávky a na dluh se rozdalo skla za 14 949 zl. 38 1/2 kr. Schreiner bez povolení zvýšil mzdy, konal různé cesty a hostiny, což ho stálo 3 175 zl. 30kr. Celkový schodek činil 24 498 zl. 57 1/2 kr. Ostrožský důchodní úřad byl největším věřitelem i dlužníkem, musil tedy zaplatit 9 372 zl. 49 1/4 kr. Aktivní pohledávky sklárny činily 1 045 zl. 3 1/2 kr. a bylo třeba je získat. Na úhradu dluhů se dále stáhla Schreinerova kauce 1 000 zl. Jako nedobytné pohledávky se odepsaly láhve na šampaňské a tokajské pro knížete Aloise z Lichtenštejna za 95 zl. 51 kr., 59 zl. vůči prostějovskému prodejnímu skladu (v tamním zámku), 14 zl. 45 kr. válečné daně za sklářské tovaryše, sklo darované knížetem Aloisem z Lichtenštejna krajskému hejtmanovi a dvěma komisařům za 30 zl. 10 kr., 5 zl. 12 kr. pro hraběnku Beňovskou a 676 zl. 20 kr. za dovoz křemene. Měl se vyhotovit seznam všech dlužníků za celou dobu trvání sklárny. Ostrožský vrchní Monse (syn známého historiografa a právníka) se musel snažit o jejich splacení, z dlužné sumy 8 973 zl. 17 kr. zato měl dostat 10%. Účetní Groth (Gromann) si měl počínat lépe než jeho předchůdci. Dluhy, které vznikly za jeho působení, musel eventuelně zaplatit sám. Z pozůstalosti po Schreinerovi nebylo možno kromě kauce vzít k náhradě nic. Kdyby se takové nedbalosti měly nadále opakovat, byla by za ně správa panství činěna odpovědnou. Také František Ležák provedl po svém příchodu poměrně rozsáhlou obměnu personálu sklárny - z původního osazenstva zůstali pouze Strejčkové, Haslingerové, Gottsteinové, Adam Schrenk, Jiří Grundel, ,Jakub Palán, označovaný za „obyčejného skláře" (asi dělal zelené sklo) a potomci zemřelého huťmistra Schreinera. Jelikož Ležák se kvůli svím aktivitám na Valašsku nemohl přestěhovat do Strání, pověřil vedením sklárny huťmistra Jiřího Vilímka. O něm víme, že byl spjat se sklárnami na Valašsku - jeho manželka Antonie byla dcerou soukeníka Josefa Fritsche z Valašského Meziříčí - a měl v nájmu sklárnu ve slovenském Zliechově. Dne 25. prosince 1809 se mu v huti v domě č. 172 narodila dcera Friderika. O tom, že byl považován za významnou osobnost, svědčí skutečnost, že kmotry byli výběrčí cla a třicátku v Uhrách Jan Křtitel von Niczky a jeho žena Anna. Ležák si též přivedl do sklárny vlastního hutního písaře (správce hutě) Kašpara Cibulce, jehož žena Tekla byla dcerou mydláře Karla Svobody z Valašského Meziříčí. Dne 25. února 1810 se jim rovněž v č. 172 narodil syn Ferdinand. Podle všeho Cibulec brzy vytlačil ze sklárny účetního Gromanna a převzal jeho agendu. Některé uvolněné byty v č. 172 nebyly již obsazeny personálem hutě, a tak se do nich nastěhovali vrchnostenští hajní. Jinak se jako noví skláři připomínají 2. dubna 1810 Václav Brázda jeho žena Kateřina byla dcerou Josefa Strejčka), 18. května 1811 topič Šimon Novotný, 1. srpna 1811 Josef Stulier, 13. září 1812 Jiří Fridrich, člen proslulého sklářského rodu, 10. června 1813 Anton Blasy a 9. července 1815 Josef Fridrich. Dne 12. ledna 1812 zemřel na úplavici ve věku 31 let tavič Franz Eisner, původem z Častrova u Kamenice nad Lipou, 12. května 1812 sedmatřicetiletá manželka brusiče Josefa Gottsteina Alžběta a 19. února 1813 Josef, čtyřletý syn skláře Karla Kobera. Opět nás zaujmou zprávy o sňatcích. Čtyřiadvacetiletý syn taviče Václava Kobrusse Václav si 21. dubna 1811 vzal o rok mladší Marianu, dceru taviče Jakuba Bielika ze Zliechova (zde se projevila spolupráce se zliechovskou hulí, zprostředkovaná huťmistrem Vilímkem), 4. září 1811 se stal druhým manželem devětatřicetileté Rosalie Novotné o sedm let mladší sklářský tovaryš Karl Weinberger. Dne 1. června 1812 se brali padesátiletý stoupař Anton Krepl a třicetiletá Dorota, dcera po Antonínu Bruštíkovi. Čtyřicetiletý Michal Haslinger, jenž mezitím ovdověl, si 28. ledna 1816 vzal osmnáctiletou Marianu, dceru po Janu Krislovi ze slovenských Kochanovců. S pomocí všech těchto osob a opatření, jež byla podniknuta pro zlepšení výroby, se Ležákovi postupně podařilo výrobu ve straňanské holi určitým způsobem pozvednout. Že ovšem jeho výsledky byly v konečném efektu jen o něco víc než průměrné, dosvědčují jednak častá migrace sklářů, po nichž byly některé neobsazené byty se sklárně obydleny sedláky, jednak hlášení Krajského úřadu v Uherském Hradišti moravskoslezskému guberniu v Brně o stavu skláren v kraji za rok 1810. V provozu byly tehdy hutě v Koryčanech, Sv. Sidonii a Strání. Jen Sv. Sidonie a Strání vyráběly broušené sklo, ale nevozily je k broušení do jiných zemí, protože zvláště ve Strání se lepší druhy skla pro nedostatek vhodných surovin vyráběly jen málo. Krajský úřad doporučoval povznést výrobu broušeného skla prémiemi za nejlepší tuzemské výrobky, zvýhodněním přicházejících cizích dělníků a dočasným osvobozením brusičů skla od vojenské služby. Z dalších pramenů víme, že určité komplikace způsobovala samotná správa panství svou politikou v otázce zásobování sklárny dřevem. Sekané dřevo bylo tehdy velmi drahé a správa panství proto někdy na počátku února 1810 nabídla Ležákovi 466 1/2 sáhů tyčoviny a jiného odpadového dřeva. To však Ležák odmítl. Tím ovšem neměla sklárna dost dřeva, což jistě muselo nepříznivě ovlivnit její produkci. Rozpory s panstvím ohledně vysoké ceny dřeva pak trvaly i nadále. Podle výročních účtů ostrožského panství odvedla sklárna roku 1810 nájemné v předepsané výši 200 zl. V následujícím roce se zřejmě podařilo dosáhnout vysoké produkce i odbytu skla, protože nájemné činilo 431 zl. 36 kr. 1 den. Potom však nastal prudký pokles - sklárna v letech 1812-1814 platila pouze 98 zl. 31 kr. 1 den. Tomu odpovídaly i platy ze sklářského krámu - do roku 1810 32 zl., roku 1811 67 zl. 32 kr. 2 den., roku 1812 15 zl. 23 kr. a od roku 1813 (nevíme, kdo byl Adlerovým nástupcem) 37 zl. S touto krizí sklárny zřejmě souvisí také odchod huťmistra Vilímka. Ještě 24. ledna 1812 se mu ve sklárně narodila dcera Anna Marie, brzy poté se však odstěhoval do Nového Města nad Váhem. Tam se věnoval jednak plně řízení sklárny ve Zliechově, jednak zřejmě dalšímu zlepšení obchodu straňanské sklárny s Uhrami, na němž i Ležákovi nepochybně velmi záleželo. Jeho dílem byla podle všeho i spolupráce mezi hutí ve Strání a sklárnou v Zlatnikách u Lučence, doložená v roce 1813. Kdo po něm řídil provoz hutě, nevíme. S největší pravděpodobností došlo k rozvratu správy sklárny, což její krizi jenom dále prohloubilo. Jelikož František Ležák uvažoval kvůli vysokým cenám dřeva, že huť opustí, požádal Jiří Vilímek 8. dubna 1813 o její pronájem. Inspektorát v Břeclavi ovšem na základě doporučení správy panství rozhodl o dalším zvýšení ceny dřeva z 1 zl. 35 kr. na 3 zl. 54 kr. za sáh a otázku pronájmu sklárny doporučil řešit vypsáním dražby na tento pronájem. Žádný zájemce se však nehlásil, a tak 17. července 1813 bylo rozhodnuto prodloužit dosavadní nájemní smlouvu s Ležákem. Ten ale využil nového zvýšení ceny dřeva k tomu, aby 30. srpna 1813 nájemní smlouvu skutečně vypověděl. Byl to ovšem od něho krok vysloveně va banque - Ležák dobře věděl, že pokud správa panství bude uplatňovat vysoké ceny dřeva, zájemci o pronájem se příliš nepohrnou a pokud nebude ustanoven nový nájemce, bude moci on stále pracovat v huti bez větších zásahů vrchnosti. A právě této situace se rozhodl využít k velkorysým krokům ve sklárně. Nejprve pod záminkou, že v okolí hutě bylo už všechno dřevo vyčerpáno, navrhl její přeložení do údolí pod Velkou Javořinou (zřejmě údolí Sviňarského potoka). To bylo 12. května 1814 jako nákladné zamítnuto, načež Ležák vystoupil s variantou velké přestavby a rozšíření sklárny stávající. V rámci toho požádal také o zřízení továrního skladu sklárny v Olomouci. Pro správu panství byl návrh na přestavbu sklárny přijatelný, ovšem Ležáku se chtěla zbavit. Během roku 1814 se někteří zájemci o pronájem hutě přece jenom našli. Nejprve opakoval svou žádost. Jiří Vilímek, pak 20. prosince 1814 požádal o pronájem na tři roky ostrožský Žid Gottlieb Hirsch. Správa panství dala přednost Vilímkovi. Dne 27. ledna 1815 s ním byla uzavřena smlouva o pronájmu hutě na tři roky za obdobných podmínek, jaké měl dosud Ležák. Tomu byla ponechána lhůta na provedení přestavby sklárny, ke které byl 6. ledna 1815 vypracován rozpočet ve výši 458 zl. 48 kr. 2 den. Práce obnášely opravu obydlí zaměstnanců hutě, postavení nové stoupy se šindelovou střechou a zbudování nových pecí předehřívací, tavící, chladící a na rozrušování křemene. Ležák slíbil 25. dubna 1815 dát na celkové hrazení nákladů přestavby 500 zl. Kolem financování přestavby pak vznikly ještě nějaké nejasnosti, ale podle všeho byla přestavba sklárny v červenci 1815 hotova. Nájemné z hutě pak bylo zvýšeno na 300 zl. Pro Ležáku to byl podnět k tomu, aby ve sklárně zůstal i nadále. Avšak lichtenštejnské správní úřady proti němu vyvinuly silný tlak, obrátily se i na císařský dvůr a spojily své úsilí o odstranění Ležáka ze sklárny s bojem proti jeho snaze o zřízení továrního skladu. Zde využily zemské orgány skutečnosti, že v povolení ke zřízení sklárny z roku 1794 se nic nemluvilo o právech spojených s formálním zemským továrním oprávněním, a návrh zamítly. Ležák poté požádal o obchodní oprávnění na obchod se sklem v Olomouci. To dostal, ale vyvolalo to velké protesty olomouckého cechu sklenářů (střetnutí mezi reprezentanty tovární velkovýroby a řemeslnické cechovní malovýroby byla tehdy velmi četná). Ovzduší konzervatizmu, nastolené v tehdejší době po vídeňském kongresu a vzniku Svaté aliance, jemuž plně podléhaly i lichtenštejnské správní orgány, výstižně ilustruje skutečnost, že v tomto střetnutí nakonec zvítězili olomoucký sklenářský cech a spolu s ním Lichtenštejnové. Dvorským dekretem z 19. června 1816 byl totiž Ležákův nájem sklárny ve Strání zrušen, on sám musel v důsledku toho ze sklárny odejít a zemské orgány toho využily zároveň i ke zrušení obchodního oprávnění na obchod se sklem v Olomouci. Ztráta straňanské sklárny znamenala velký životní neúspěch i pro samotného Františka Ležáka, protože postihla velmi citelně celé jeho podnikání a přinesla v něm zásadní obrat k horšímu. Od roku 1816 zaznamenávají valašskomeziříčské městské knihy téměř neustále vklady dluhů na Ležákově majetku a posléze také jeho postupné zcizování. Ve smlouvě o pronájmu Ležákova domu justiciárovi Janu Štefkovi z 30. června 1818 je František Ležák naposledy nazýván huťmistrem. Šlo nepochybně o jeho držbu sklárny v Prostřední Bečvě, které se však záhy nato v souvislosti s jejím požárem vzdal ve prospěch vrchnosti. Poté zřejmě dožíval již jen jako obyčejný soukromník, o němž zprávy během 20. let 19. století naprosto mizejí. Teprve po Ležákově odchodu ze sklárny v roce 1816 se mohl Jiří Vilímek ujmout jejího pronájmu. Správa panství od něho jako od sklářského odborníka očekávala především pozvednutí a zkvalitnění výroby. Skutečně také máme zprávy o tom že produkce sklárny tehdy činila ročně 20 400 kop různých druhů skla. Nájemné ze sklárny zůstalo ve výši 300 zl., nájemné ze sklářského krámku se však v důsledku většího obratu sklářských výrobků zvýšilo od roku 1816 na 160 z1.29 Obchodní styky s Uhrami se v důsledku tamního Vilímkova působení a jeho kontaktů zintenzívnily, podle všeho šly produkty sklárny až do Pešti. Skutečnost, že sklo ze straňanské hutě si vždy, i v dobách relativního úpadku sklárny, zachovalo dobrou kvalitu, dokazují některé její dochované výrobky, jež zdobil Franz Gottstein ml. Ve vídeňském Österreichisches Museum für angewandte Kunst je pod inv. č. G1 3271 pohár s víkem a čtyřmi oválnými medailony s Florou, Ceres, Bakchem a Boreem z roku 1820, v Kunstmuseu v Düsseldorfu se pod inv. č. 1940-192 nachází pohár s medailony Herkula a alegorické ženy z roku 1815, pod inv. č. 1940-193 pohár s medailonem bohyně Atény z let 1810-1820. Namístě mně blíže neznámém jsou dále pohárek s Minervou z roku 1818 a válcovitá číška původně ve sbírce Berty Kurtzové. Jiří Vilímek však rovněž nebyl spokojen s cenami dřeva na panství, a tak asi již koncem roku 1816 dával najevo, že v huti dlouho nezůstane. V důsledku toho se 21. listopadu 1816 hlásili jako další zájemci o pronájem sklárny židovský nájemce palírny ve Velehradě Jonáš Braun a brusič Josef Gottstein. K jednání o pronájmu nedošlo, zřejmě proto, že na jaře 1817 byl podnik postižen krizí, znamenající dočasné zastavení výroby. Dne 22. března 1817 hlásili sklářští tovaryši, že jsou bez práce. Jiřího Vilímka tato situace přiměla k tomu, aby 21. června 1817 nájemní smlouvu formálně vypověděl. Po celý zbytek roku 1817 byli hledáni zájemci o pronájem. Dne 1. října 1817 se hlásil obchodník se sklem z Pešti Anton Walthierer, jenž zřejmě znal sklárnu z obchodních kontaktů s ní. Koncem roku 1817 se však objevil skutečně vážný konkurent - Žid Izák Reich, nájemce sklárny ve Starých Hutích na panství Buchlov. Odtamtud jej předcházela celkem dobrá pověst schopného odborníka, a tak správa ostrožského panství s ním uzavřela 2. ledna 1818 nájemní smlouvu na šest let. Z jejích podmínek víme pouze o tom, že nájemné bylo zvýšeno na 600 zl. Izák Reich se ihned pustil v huti do práce. O tomto zakladateli sklářské dynastie Reichů a jím založeném podniku byla již napsána řada studií, téměř žádná z nich se však nedotýká jeho působení ve straňanské huti. Přitom právě zprávy o jeho tamní činnosti dávají možnost nahlédnout do interního prostředí Reichova podnikání a oproti vžitým představám potvrzují, že začátky tohoto později tak proslulého sklářského koncernu rozhodně nebyly bezproblémové. Izák Reich (1783-c.1838) pocházel z rodiny obchodníka s vínem, kořalkou, dobytkem a dalšími produkty z Buchlovic. Z tohoto obchodování získal bohatství a to mu umožnilo, aby 4. března 1814 uzavřel s vdovou po majiteli buchlovského panství hraběti Leopoldu Berchtoldovi smlouvu o pronájmu sklárny ve Starých Hutích. Byla již od počátku 19. století opuštěna a Reich se ji zavázal obnovit. To se mu podařilo. Sklárna vyráběla většinou pro běžnou spotřebu, ušlechtilejší druhy skla jen na zakázku. Výrobky však šly v okolí dobře na odbyt nepochybně i díky Reichově obchodní zdatnosti - a podařilo se tím rozmnožit kapitál tak, že mohl investovat do dalších podniků. Reich původně sklářství vůbec neznal, ale doplnil si znalosti o tomto oboru studiem knih. Stejně tak byl horlivým čtenářem a znalcem Starého zákona a talmudu. Ve svém okolí byl oblíben pro svou zbožnost a dobročinnost - každý týden pravidelně hostil chudé a potřebné lidi z panství a rozdával jim podpory. Byl proto také znám pod důvěrným oslovením „pantáta Reich" (pantáta bylo tehdejší oslovení pro huťmistry a vrchní tovaryše). Jak vyplývá z materiálů o jednání kolem hutě u Strání, byla tato sklárna druhým podnikem, který se rozhodl získat. Sklárna v Koryčanech, najatá během roku 1818 od tamní vrchnosti baronů Miünch - Bellinghausenů, byla v pořadí jako třetí. Začátky Reichova působení ve straňanské huti dokumentuje spolu s jeho dalšími podniky úřední statistika za rok 1818. Vidíme z ní, že Strání bylo jeho nejvýznamnějším podnikem. Pracovali tam jeden mistr, 11 tovaryšů, pět učňů a 24 pomocníků, zatímco ve Starých Hutích jeden mistr, devět tovaryšů, dva učni, devět pomocníků, jeden řezač, jeden zdobitel skla vypichováním a jeden brusič a v Koryčanech celkem jenom 14 dělníků. Plat ze sklářského krámku ve Strání obnášel za rok 1818 160 zl., což nasvědčuje tomu, že Reichovi se podařilo obnovit výrobu v předchozím rozsahu a učinit sklárnu známou. Pokud jde o personál sklárny, Izák Reich zřejmě velké změny neprovedl. Přivedl snad jedině nové brusiče Josefa Wittmanna (ženil se 18. července 1819 ve věku 28 let se čtyřiadvacetiletou Františkou Schleinzovou a již 25. ledna 1820 se jim narodil syn Cyril) a Michala Schlema, který však 10. prosince 1819 podlehl jako devatenáctiletý tuberkulóze. A tak můžeme spíše sledovat dorůstání nové generace sklářských rodů, působících v huti již dříve, která postupně nahrazovala generaci svých otců. Jmenujme zde za všechny sňatek osmnáctiletého rytce skla Ignáce Gottsteina, pravděpodobně syna Josefa Gottsteina, uzavřený 23. listopadu 1817 s dcerou místního usedlíka Ignáce Jančarčíka Terezií, mladší o jeden rok. Samotný Josef Gottstein,v té době již znovu ženatý s Terezií, dcerou Ignáce Jungwirta, se 20. května 1818 stal otcem dalšího syna Aloise. Brzy však byly Reichovy úspěchy ve sklárně vystřídány hlubokou krizí. Dokládá ji výše platu ze sklářského krámku, jež v 1. 1819-1821 poklesla na 120 z1. Výroba v huti tedy postupně klesala a asi v roce 1820 se zcela zastavila. Příčiny této krize, která postihla naše sklářství obecně, nesou zatím blíže probádány. Působily zde zřejmě jak vlivy lokální (v případě straňanské hatě stále přetrvávající spory s vrchností o odběr dřeva), tak obecně politické a ekonomické (zhoršení politického ovzduší v Evropě v důsledku opětovného vzrůstu revolučního hnutí - především v Itálii - a intervencí proti němu, což ztěžovalo možnosti obchodu, a v neposlední míře tehdy vrcholící konkurence anglického olovnatého skla). Tato krize znamenala současně velké změny v personálu sklárny. Mnoho dosavadních zaměstnanců odešlo do jiných hutí, leckdy i do ciziny. Mj. se to týkalo i rodiny Gottsteinů, která přesídlila do sklárny v dolnorakouském Guttenbrunu. Počet zaměstnanců sklárny značně poklesl a ti, kteří odešli, byli jen zčásti nahrazeni příchodem nových osob z jiných skláren. Matriky uvádějí 15. dubna 1821 taviče Jakuba Zaudru, 31. března 1822 rakouského skláře Josefa Dittmanna (byl ženat s Františkou, dcerou brusiče Leopolda Schwarze a narodila se jim dcera Anna) a 14. dubna 1822 skláře Františka Vodehnala, jenž přišel z některé hatě v chrudimském kraji. Zhoršené možnosti odbytu se projevily samozřejmě také na situaci sklářského krámku ve Strání. Dne 14. listopadu 1821 si jej najal na tři roky ostrožský Žid Moyses Tuschak za plat pouhých 72 z1.3 Sklárna však přes tuto krizi nezanikla a po krátké přestávce obnovila svou činnost, i když samozřejmě v mnohem menším rozsahu než předtím. Jednou z věcí, které jí pomohly přežít, byla skutečnost, že sklárna se již přes své počáteční odloučení od okolního světa stala organickou součástí života společnosti ve Strání a okolí a byl tedy zájem na jejím udržení. Přibylo domků kolem sklárny, v nichž bydleli chudí obyvatelé Strání nebo vrchnostenští úředníci a zvýšená intenzita styků personálu sklárny s nimi se posléze přenesla i na obyvatele vlastní osady Strání. Výmluvným svědectvím o tom je fakt, že kolem roku 1821 se začínají jako kmotři dětí sklářů při křtu objevovat již také straňanští sedláci. Izák Reich za této situace spatřoval konečné řešení krize sklárny v návrhu na její další přestavbu a rozšíření, podaném roku 1822. Ten ovšem nebyl akceptován - zřejmě proto, že Reich neplatil řádně nájemné a byly kvůli tomu s ním vedeny spory před magistrátem v Uherském Hradišti. Reich se odvolával na to, že pokud se v huti nepracuje nebo se pracuje na sníženou kapacitu, takže není řádný zisk, nelze ani řádně platit nájemné. Vrchnost ovšem trvala na tom, že nájemné se musí platit za každých okolností. Účty panství potvrzují, že nakonec také bylo zaplaceno v plné výši. Správa panství byla přitom ve svém stanovisku posílena i tím, že Reich jako jedno z dalších opatření k překonání krize zintenzívnil své obchodní styky s Uhrami. Nahromaděné zásoby skla byly rozprodávány především do Pešti, odkud pak byly dále prodávány do Turecka. Tento obchod provozoval Izák Reich současně i ze skláren ve Starých Hutích a Koryčanech. Spory mezi Izákem Reichem a správou ostrožského panství vyvolaly vzájemné znechucení, a tak Reich již v druhé polovině roku 1823 dával najevo, že po vypršení platnosti smlouvy o pronájmu sklárny nebude usilovat o její prodloužení. To přimělo Jiřího Vilímka ucházet se v srpnu 1823 opět o sklárnu. Jelikož byl ochoten platit více za dřevo, správa panství se jej rozhodla akceptovat. Když Reich viděl návrat svého dávného konkurenta, změnil názor a 29. ledna 1824 požádal o další pronájem sklárny na šest let. Správa panství však již byla rozhodnuta přijmout Vilímka a nájemní smlouva byla tedy uzavřena s ním. Vilímek se ujal řízení hutě asi v březnu 1824, právě v době, kdy v ní byla opravována střecha a sklárna v důsledku toho byla znovu mimo provoz. Vilímek, zaměstnaný především řízením své huti ve Zliechově, která za jeho působení nabyla na proslulosti, ovšem zpočátku nedělal rovněž nic jiného než Reich. Dosvědčuje to úřední šetření o stavu moravského a slezského sklářství za rok 1824. Na Moravě a ve Slezsku bylo celkem jen 10 hutí. (Statistika zde nebyla zcela přesná, porovnáním současných zpráv můžeme zjistit ještě nejméně 2-3 další hutě, ovšem nevíme, zda tehdy byly v provozu.) Pět skláren bylo přitom v Hradišťském kraji, jenž byl takto nejvýznamnějším střediskem tehdejšího moravského sklářství. Tyto sklárny také jako jediné pracovaly pro vývoz - do Uher, Haliče, Itálie a turecké říše. Sklárna u Strání nebyla v provozu, ale spolu s hutěmi ve Starých Hutích a Koryčanech dodávala sklo do Uher, odkud se vyváželo do Turecka. Obchodní trasa vedla do Nového Města nad Váhem a odtud po Váhu a Dunaji do Pešti 39 Jelikož Vilímek vůbec neplatil nájemné ze sklárny - v tomto směru byl horší než Reich - a vrchnost při zastavení provozu neměla ani příjmy z prodeje dřeva, rozhodla se správa panství zrušit hutní statek tvořící součást sklárny a takto uvolněné pozemky v celkové výměře něco přes 56 měřic pronajmout zájemcům o obdělávání, příp. i osídlení. Dle rozhodnutí knížete Jana z Lichtenštejna z 3. dubna 1824 byly tyto pozemky pronajaty 38 obyvatelům ze Strání za sumu 143 zl. 45 kr. Většina z nich si zde postavila nové domky, a tak spolu s již existujícím osídlením u sklárny byl položen základ ke vzniku nynější osady Květná, nazvané ovšem tehdy Straňanské Hutě. Jak je vidět, vrchnost nebyla nakonec spokojena ani s Vilímkem a tak přesto, že pomýšlel na postupnou obnovu provozu ve sklárně, začalo se již v druhé polovině roku 1824 jednat o jeho vystřídání. Byly navrženy dvě varianty - vedení sklárny ve vlastní režii vrchnosti prostřednictvím huťmistra ze Sv. Sidonie Ferdinanda Pinháka, jehož Vilímek najal do Strání jako hutního písaře, nebo její nový pronájem Izáku Reichovi, jenž se nyní znovu o huť ucházel. Lichtenštejnská ústřední kancelář ve Vídni k tomu vydala 6. října 1824 vskutku pozoruhodné vyjádření. Správa ostrožského panství se měla rozhodnout, kterou variantu zvolí, ale pokud jde o Izáka Reicha, jenž se jeví jako taškář a lupič (sic!), měl být napřed přinucen k plnění svých povinností..Dokud se tak nestane, nemělo se s ním jednat o žádném dalším pronájmu sklárny. Jednání o osudu sklárny probíhalo po celý rok 1825 a na počátku roku 1826. Ostrožské panství nemělo chuť převzít huť zpět do vlastní režie a pokud jde o Reicha, lákaly jeho schopnosti - jím řízené sklárny nabývaly stále více na proslulosti, na druhé straně však bylo nutno vyhovět příkazu ústřední kanceláře. Podmínky pronájmu sklárny Reichovi stanovil předběžně kníže Jan z Lichtenštejna 18. ledna 1826 a po dalších jednáních byl 12. března 1826 dán souhlas s tímto pronájmem. Izák Reich podepsal smlouvu o pronájmu v Uherském Ostrohu 20. června 1826. Měla tato ustanovení: Do nájmu se dávaly všechny objekty sklárny s výjimkou domku pro dřevaře na dobu od 1. července 1826 do 30. června 1830. Reich měl objekty sám udržovat a zavazoval se dokončit i opravy v huti započaté za předchozího pronájmu. Také měl udržovat zařízení hutě dle inventáře a odkoupit suroviny, co by mu zbylo k 30. červnu 1830, to měla vrchnost odkoupit zpět od něho. Vrchnosti zůstalo 10 centů nístějového skla, 4 1/2 centu drcené taveniny a 800 centů křemene. Dřevo měl brát od vrchnosti, přičemž 1 sáh třístopového dřeva stál 2 zl. konv. měny, porážení a dopravu obstarávala vrchnost, ale Reich hradil odkornění. Ročně měl odebrat nejméně 1 000 sáhů dřeva, odebere-li méně, musí přesto zaplatit zbytek do 1 000 sáhů a nemůže si za to nárokovat náhradu. Případnou větší spotřebu dřeva musel včas nahlásit. Cena dřeva se řídila délkou polen. Má k užitku 58 1/2 měřic polí po 1 zl., při odchodu je bud oseje vrchnost nebo je dá někomu jinému. Může mít maximálně 40 krav, za pasení platí ročně 1 zl. 12 kr., ručí za škody, je-li krav více než 40, platí za každou navíc 2 zl. 24 kr. Není možno trpět při pasení kozy a vepře, kozy mají hajní hned zastřelit. Ročně se konají prohlídky hutě a upozorňuje se přitom na škody. Víno, pivo a kořalku měl Reich brát od vrchnosti, pivo mohl čepovat. Týdně měl k dispozici 10 dnů pěší roboty a na dovoz hlíny z Olomoučan 20 for se čtyřspřežím. Měl složit kauci 1 000 zl. a vrchnost ho při nedodržení podmínek smlouvy mohla exekuovat. Reich se zavazoval vyrábět čisté bílé sklo a zjednat tak továrně (sic!) dobrou pověst. Měl platit všechny daně. Po skončení nájmu se měla huť řádně předat vrchnosti. Škody vzniklé za event. války se zavazovala hradit vrchnost. Smlouva se měla vždy vykládat ve prospěch vrchnosti. Důchodnímu úřadu musel Reich dát ročně dva dukáty. Také musel uhradit zpečetění a opis smlouvy. Za pronájem sklárny měl odvádět roční nájemné ve výši 500 z1. Tato smlouva, kterou kníže Jan z Lichtenštejna potvrdil 3. listopadu 1826, byla vůči Reichovi vysloveně diskriminační a názorně dokazuje, že feudální vrchnosti sledující pouze své vlastní zájmy tehdy většinou nebyly již schopny zajistit rozvoj jimi spravovaných průmyslových podniků. Izák Reich přesto na to přistoupil a provoz ve sklárně obnovil zřejmě mu na straňanské huti velmi záleželo. Protože však úbytek sklářů během několikaleté nečinnosti sklárny byl dosti značný, musel nyní Reich přece jenom přivést z velké části nový personál. Jeho podstatnou část tvořily osoby, spjaté s činností jeho hutí na Buchlovsku. Patřil mezi ně např. tabulář Jan Peschel, ženatý s Anežkou, dcerou řezače Františka Zahradníka z buchlovské hutě (Staré Hutě), jimž se 21. listopadu 1827 narodil syn Dominik, nebo sklář Anton Banzinger, který se 13. září 1828 stal otcem dvojčat Františky a Anny. Syn huťmistra Schreinera František se stal obchodníkem se sklem a zajišťoval prodej skla ze sklárny. Ve věku 44 let uzavřel 23. srpna 1827 sňatek s šestadvacetiletou dcerou skláře Jana Maděry z Boskovic (Protivanova) Františkou. Narodil se jim syn Jan, který však 1. ledna 1829 ve věku 7 měsíců zemřel na psotník. Dne 12. listopadu 1826 se ženil třiadvacetiletý sklář Isidor Kufner, syn zemřelého taviče Leopolda Kufnera z lukovské kutě (Držková), s Alžbětou, dcerou po tabuláři Adalbertu Pauerovi. Dne 3. listopadu 1829 se zase brali Michal Pogner, syn skláře Josefa Pognera z hutě Hoglau (?), a Josefa, dcera řezače ze Strání Františka Antonína Waltera. Naproti tomu zemřeli 14. prosince 1826 sedmasedmdesátiletý otec Jana Peschela Matyáš na mrtvici a 18. října 1829 osmadvacetiletý řezačský tovaryš Josef Bauer na tuberkulózu. Na výsledky výroby ve sklárně můžeme do jisté míry opět usuzovat z výše nájemného za sklářský krámek ve Strání. Jeho pronájem Moysesi Tuschakovi byl nyní permanentně obnovován, v letech 1825-1827 platil nájemce 83 zl. 45 kr., v letech 1828-1830 88 zl. 72 kr.43 Vidíme tedy, že objem produkce již nedosáhl rozsahu před rokem 1820. Na tom měly značný podíl viny drastické podmínky nájemní smlouvy, které bylo skutečně těžko možno dodržet. Reich zůstal vrchnosti dlužen 4 385 zl. a ta si od něho nárokovala i některé jiné věci, jm. 20 mosazných modelů. Opět vzniklo oboustranné rozladění, a tak když se na jaře 1830 blížil konec Reichova pronájmu sklárny, rozhodl kníže Jan z Lichtenštejna pod dojmem neuspokojivých výsledků sklárny o zastavení výroby v ní na jeden rok. Za tím účelem byla 3. dubna 1830 provedena prohlídka sklárny, při níž byl personál, bydlící tehdy v domech č. 171 a 172, dotázán, zda chce nadále zůstat či nikoliv. Jeho odpovědi podávají výmluvné svědectví o situaci sklárny. V bytě č. 1, skládajícím se ze 4 pokojů, kuchyně a komory, bydlel dozorce Jan Schreiner chtěl odejít a dal šestitýdenní výpověď. Byty č. 2 a 3 byly prázdné. V č. 4 bydlel tovaryš Anton Schwarz s osmi dětmi, dal šestitýdenní výpověď, chtěl menší byt za 12 zl. ročně. Č. 5 obýval tovaryš Franz Haslinger se dvěma dětmi a dal šestitýdenní výpověď. Vdova po tovaryši Václavu Brázdovi s pěti dětmi v č. 6 se rozhodla zůstat. Tovaryš Adam Schrenk z č. 7 dal šestitýdenní výpověď, stejně tak tovaryš Josef Stulier se čtyřmi dětmi v č. 8. Tovaryš František Vodehnal v č. 9 byl nepřítomen a chtěl se vyjádřit později. Č. 10 obýval svobodný řezač skla Antonín Schreiner, dal šestitýdenní výpověď. Vdova po řezačském tovaryši Bauerovi se třemi dětmi z č. 11 se rozhodla zůstat. Byt č. 12 byl prázdný. V brusírně žil topič František Zoubek s dvěma dětmi, ve stoupě stoupař Antonín Adámek s osmi dětmi, oba dali šestitýdenní výpověď.44 Není třeba zdůrazňovat, že za tohoto stavu věcí byla výroba v huti k 30. červnu 1830 skutečně zastavena. Poté byla formálně vypsána dražba na další pronájem, ale nikdo se nepřihlásil. Zájemce odrazoval vedle následků sporů s vrchností především silný nedostatek dřeva. Izák Reich proto zůstal v huti i nadále. Než došlo k nějakému řešení složité situace, zasáhla do osudů straňanské sklárny epidemie cholery, postihnuvší naše země v r. 1831. Rozšířila se k nám z Indie, oblast střední Evropy zasáhla poprvé v historii a předcházela ji - vcelku oprávněně - hrůzyplná pověst. Orgány zemské správy na Moravě se domnívaly poté, když byly cholerou v létě 1831 zasaženy Uhry, že proniknutí této nemoci do českých zemí znemožní vytvoření vojenského sanitního kordonu na hranicích mezi Moravou a Slovenskem. Byl skutečně zřízen a jeho součástí bylo také umístění zesíleného strážního oddílu složeného z příslušníků košického pluku v opuštěných bytech po sklářích ve straňanské kuti. Toto opatření se však ukázalo jako neúčinné a na přelomu léta a podzimu 1831 bylo právě Uherskobrodsko prví krajinou v českých zemích, kam cholera pronikla. Ironií osudu jejími prvními a jedinými oběťmi ve Strání byli tři vojáci zmíněného pluku, kteří zemřeli ve sklárně v domě č. 171 ve dnech 10.-18. září 1831. Sklárna byla poté zcela opuštěna a Izák Reich v ní výrobu neobnovil. Po odeznění epidemie se do opuštěných objektů hutě vrátili už jen dřevaři, pracující pro vrchnost a sklárna zůstala nadále pustá. Vrchnost, která se za tohoto stavu nemohla s Izákem Reichem nijak dohodnout, předala své nároky znovu k projednání magistrátu v Uherském Hradišti. Pře se táhla do roku 1834 a magistrát tehdy vynesl rozsudek nepříznivý Reichovi. Reich se ovšem odvolal a spory se vlekly dále. Mezitím se v první polovině 30. let přihlásil jako zájemce o sklárnu vídeňský doktor práv Jan Ludvík Křivánek. Byl rovněž sklářským podnikatelem - r. 1827 založil podnes existující sklárnu v Janštejně na Českomoravské vysočině a měl patent na výrobu zrcadel na hliněné podložce. Chtěl huť na 20 let a byl rozhodnut ji přestavět. Jeho žádost podanou 6. února 1835 vrchnost pro značnou nákladnost přestavby zamítla. Na 3. květen 1836 byla vypsána opětovná dražba pronájmu sklárny, protože však byla bezvýsledná, měla se konat další 27. května 1836. Znovu se přihlásil Izák Reich. Chtěl nájem sklárny na 10 let, ale místo požadovaných 200 zl. nájemného chtěl platit jen 100 zl., místo 1 000 sáhů dřeva ročně chtěl odebírat jen 750 sáhů a byl rozhodnut huť rovněž nákladným způsobem přestavět. Vrchnost však byla ochotna uvažovat pouze o „snesitelné stavbě". Reich se pokusil vyřešit pronájem sklárny a celý svůj spor s vrchností odvoláním ke knížeti Lichtenštejnovi 5. srpna 1836. Popsal v něm své trampoty ve sklárně, neopomněl zdůraznit následky cholery v roce 1831 a žádal o pomoc. Odvolání bylo však zamítnuto a po Reichově smrti někdy v roce 1838 se na jeho působení a nároky na sklárnu zcela zapomnělo. Spory skončily v roce 1838 rozhodnutím, které Reichovy dědice značně zatížilo. Jeden z nich, Samuel Reich, se hlásil o pronájem sklárny 12. listopadu 1839. Podnikání Reichů se tehdy již slibně rozvíjelo - Izákova vdova Charlotta vytvořila se syny Samuelem a Salamonem veřejnou obchodní společnost pod názvem ,.S. Reich a spol.", která se kromě Starých Hutí a Koryčan angažovala již také ve sklářství na Valašsku. Lichtenštejnové však žádost Samuela Reicha 17. května 1840 zamítli. Došlo k tomu nejenom kvůli přežívající nechuti vůči Reichům, nýbrž i proto, že v té době byla sklárna již znovu v provozu obhospodařována jiným vedením. Jestliže G. Wolny v příslušném dílu své topografie z roku 1838 uvádí, že u Strání je vrchnostenská sklárna, která může vyrábět ročně nejméně 10 400 kop různých sklenic, reprodukoval zde zprávy, zaslané mu ostrožským vrchnostenským úřadem, v nichž se odrážela tendence k obnově výroby ve sklárně. Tato tendence se právě v době vydání tohoto dílu Wolného topografie stala skutkem. Vedení sklárny převzal za blíže neznámých podmínek sklářský podnikatel Josef Steiner, zeť Jiřího Vilímka - měl za manželku jeho dceru Antonii. O personálu sklárny a době provozu v ní máme tentokrát zprávy pouze z matrik, budou tedy uvedeny v plném rozsahu a znění. První záznam vztahující se k pobytu sklářů v huti po obnovení provozu je tentokrát v matrice úmrtí - 9. února 1839 zemřela na psotník čtyřměsíční dcerka huťmistra Jana Růžičky a jeho manželky Terezie Veronika. Dne 1. ledna 1841 zemřela na jakýsi zápal čtyřletá dcera skláře Václava Šalého Marie a 19. února 1842 zahubila nervová horečka (!) čtyřicetiletého nádeníka ze sklárny Jana Dvořáka. Pokud jde o narození, Václavovi Šalému se narodil 27. června 1839 syn Ferdinand. Jako matka je uváděna Josefa, dcera po skláři Franzi Gottsteinovi z Grossfeldu v Rakousku. Následovali 20. března 1840 František, syn tabuláře Melichara Purchlyho a Josefy, dcery skláře Josefa Gattermayera, 28. března 1840 Ignác, syn skláře Františka Jurce a Františky, dcery buchlovského revírníka (kmotři byli sklář Jan Burger a jeho žena Anna), 3. května 1840 Anna, dcera tabuláře Josefa Brázdy a Františky, dcery tabuláře v huti Josefa Šimka, 4. září Marie Anna dcera brusiče Václava Urbánka a Anny, dcery nádeníka ve sklárně Antona Schneidera (kmotři tabulář Jan Fridrich a jeho žena Friderika) a 5. května 1842 Vincenc, syn Františka Jurce. Zvláštní pozornost vzbuzuje záznam o narození Gisely Olgy Astry, dcery majitele sklárny Josefa Steinera, 14. dubna 1842. Kmotři byli majitel sklárny Franz Steiner a manželka Jiřího Vilímka Marie. Vilímek byl tedy již podruhé ženat a předpona „von" před jménem jeho ženy v matričním zápise prozrazuje, že byl za své zásluhy o rozvoj sklářství v Uhrách povýšen do šlechtického stavu. Sňatky byly v huti uzavřeny dva - 26. června 1841 si bral sedmadvacetiletý Ignác Palán, syn zemřelého Jakuba Palána, čtyřiadvacetiletou Marii, dceru po taviči Michalu Schneiderovi, a 7. února 1842 devětadvacetiletý Jan, syn po Josefu Fridrichovi, vrchním tovaryši z Prostřední Bečvy, jednadvacetiletou Sabinu, dceru po dřevaři Václavovi Urbánkovi - svědci byli skláři Antonín Růžička a Josef Charvát.48 Na složení hutního personálu se tedy projevily tradice ze všech předchozích období sklárny. Zastavme se blíže u jména Josefa Gattermayera, protože právě ono je zřejmě klíčem ke vzniku nového pojmenování sklárny a osady Květná. Šlo o příslušníka sklářského rodu, doloženého již v 50. letech 18. století na panství Branná ve sklárně v Nové Josefové. Po jejím zániku přešel Josef Gattermayer do nové sklárny v Květné u Starého Města pod Sněžníkem a působil tam do 2. poloviny 90. let. 18. století. Kam odešel odtud, není známo. Josef Gattermayer, otec Josefy, byl pravděpodobně jeho synem. Krajina kolem Straňanských Hutí mu po příchodu do sklárny připomněla krajinu kolem Květné a jistě si také připomněl společné začátky obou kutí a tradici sklářství na lichtenštejnských panstvích, kde po zániku skláren na panství Branná (huť v Květné zanikla toku 1811 a poslední sklárna na tomto panství Františkou roku 1836) převzaly štafetu jako poslední Straňanské Hutě. Byl to tedy on, kdo přenesl název Květná na Straňanské Hutě, a toto nové pojmenování se během několika let ujalo, i když název Straňanské Hutě byl užíván paralelně ještě po několik desetiletí. Z údajů v matrikách můžeme jinak vyčíst, že výroba ve sklárně někdy během roku 1842 ustala. Vrchnostenské podnikání v té době již skutečně nebylo schopno řešit otázky rozvoje výroby, ve kterém převažovalo rozvíjející se kapitalistické podnikání. Sice ještě v roce 1845 muselo 12 obyvatel vsi Strání dovážet k huti dřevo z lesů, šlo však zřejmě jen o zaopatření panských hajných a výrobce potaše, kteří se nastěhovali do opuštěných bytů po sklářích. Dne 5. prosince 1845 žádali tito dovozci dřeva o zvýšení mzdy ze 40 kr. za sáh na 1 zl. 12 kr. kvůli velké vzdálenosti a drahotě. O požadavku jednala správa ostrožského panství ještě v lednu 1846, ale pravděpodobně skončil bezvýsledně. Události revolučních let 1848-1849 přispěly k tomu, že Lichtenštejnové si uvědomili rozpory mezi feudálním vrchnostenským podnikáním a mohutnící kapitalistickou velkovýrobou a dospěli k přesvědčení, že opuštěnou sklárnu v Květné se jim už nepodaří obnovit. Rozhodli se proto ji prodat. Dne 1. srpna 1849 se tudíž konala komisionální prohlídka sklárny za účelem soudního ocenění pro chystaný dražební prodej. Správa ostrožského panství pak dala uveřejnit úřední oznámení o chystané dražbě. Toto oznámení je jediným dochovaným popisem vzhledu sklárny před její přestavbou na moderní průmyslový podnik, proto je zde ocitujeme doslovně: Huť měla 40 měřic polí, 2 zahrady, 2 jednopatrové budovy, mezi nimiž se nacházela vrata a kolem dokola zděné pilíře s laťkovým plotem. V první budově byla v přízemí kuchyně se sklepem, 3 obytné místnosti. prostorný sklad, stáj pro koně, kůlna pro vozy a sklad dřeva v prvním patře se nacházelo 5 obytných místností a 2 kuchyně (zřejmě č. 171). Druhá budova (č. 172) měla v přízemí 8 obytných místností, 3 kuchyně, 3 spižírny, 2 velké komory, v prvním patře 6 obytných místností, 3 kuchyně a 3 spižírny. Budovy byly stavěny z pevného materiálu (kámen, cihly) a kryty šindeli. Za nimi se nacházely ovocná a zelinářská zahrada. Před vraty směrem do dvora byla budova vlastní sklárny krytá šindeli s tavící a předehřívací pecí, skladem. Za hutí stála jednopatrová brusírna krytá šindeli s 1 místností, 1 kuchyní a komorou, 1 stoupou a vlastní brusírnou. V jejím prvním patře byly 3 místnosti, 1 kuchyně s komorou. za brusírnou ještě jedna stoupa s 1 místností, komorou, kuchyní a stoupovnou. Sklárna ležela na vodnatém potoku (Klanečnici), kolem dokola bylo hodně dřeva a mohla být popř. i změněna na jiný podnik. Popisné číslo první budovy 171 bylo zároveň užíváno jako popisné číslo pro celou sklárnu. Pozemky byly rozděleny na 8 kusů polí a ležely v trati Na Šanci. S ohledem na probíhající změny ve správních orgánech zemí a státu se jednání o přípravě dražby sklárny táhlo až do jara 1850. Jako jediný zájemce o koupi hutě se přihlásil vídeňský obchodník se sklem a podnikatel Josef Zahn se svými společníky. Dražba byla posléze stanovena na 5. června 1850. Josef Zahn koupil sklárnu za soudně stanovenou cenu 6 500 zl. konv. měny. Sklárna se tím zcela osamostatnila a s panstvím Uherský Ostroh zůstala spojena už jen smlouvou o odběru dřeva pro své potřeby. Josef Zahn chtěl původně tuto smlouvu uzavřít na 15 let, ale správa panství s ohledem na to, že dřevo z lesů na panství bylo tehdy výhodně prodáváno do Uher, nakonec uzavřela 30. listopadu 1850 smlouvu jen na tři roky s tím, že Zahn měl odebírat ročně 1 000 sáhů bukového dřeva. Smlouva byla vždy po vypršení dále prodlužována. Společníky firmy Josef Zahn a spol. byli kromě Josefa Zahna Karel Zahn, Anton Zahn, Ignác Zahn, Franz Zahn a Emanuel Zahn. Jejich úmyslem bylo obnovit provoz ve sklárně jako v moderním přebudovaném průmyslovém podniku. Za tím účelem již od roku 1850 postupně přikupovali nebo pronajímali ke sklárně další pozemky. A ta se pak rozrůstala až do dnešního velkého průmyslového komplexu, zaujímajícího větší část osady Květná. Tím, že se sklárna v Květné zcela odpoutala od vazeb na Lichtenštejny a spojila své osudy s rodinou významných podnikatelů, se před ní otevřely perspektivy smělého a dynamického rozvoje, který ji posléze přivedl mezi nejvýznamnější sklářské podniky v českých zemích.