Pověsti

Pověsti



Pověst o zabitém židovi

»Javorinka šedá, kdo tam pod ňú sedá? Lubinští zbojníci zabili tam žida. Keď ho zabíjali, tak mu povídali: nepůjdeš židáčku z Uher do Moravy.« Pověst o věci té však vypravuje takto: Byli tři bratři, židé; jeden měl hospodu a hospodářství v Chylicích u Uh. Ostrohu, druhý na předměstí v Ostroze a oba byli velmi zámožní. Třetí bratr však byl lehké zboží, svůj podíl promarnil a pak chtěl, aby ho bratři podporovali. Židé jsou však v té věci tvrdí a tedy mu to odřekli, z čehož povstalo mezi nimi a třetím bratrem veliké nepřátelství. Lehký Icek zašel do Uher; když se mu však ani tam dobře nevedlo, seznámil se s lidmi, »kteří nepracují ani sejí« a přece žijí, a umínil si bratry své okrásti.

Když tedy jednou v dlouhý den židovský bratři z domu se vzdálili, vnikl v noci ještě se třemi dobroději do jejich domu, oklamav dorostlou dceru jednoho bratra nápodoboním bratrova hlasu, právě, že něco zapomněl, načež mu tato otevřela. Tu však ji loupežníci svázali i služku a sebrali, co mělo jakou cenu a dalo se lehko odnésti. Poněvadž měli tváře počerněné, nepoznala dcera ani žida.

Po oloupení obou bratrů dali se loupežníci na pochod a dorazili až ke studánce pod Javořinou, kdež se o kořist dělili. Po rozdělení zůstaly kapesní hodinky, které si židák chtěl nechati jakožto mimořádnou odměnu. Tomu se však jeden ze čtverolístku opřel, židovi hodinky vytrhl a vhodil do studánky. Když se tento pro ně sehnul, zaťal mu soudruh sekerou do tyla, tak že byl hned mrtev. Po té hodili jej do rokliny pod studánkou, zaházeli listím a roštím, a odešli.

Židáci se bezpochyby jmenovali Ullmann, neboť jeden verš písně praví: » — a Ullmann bohatý přebírá dukáty.« V těch časích — bylo to na začátku let třicátých — měli Straňané právo pásti si svůj dobytek na Javořině, kteréžto právo jim až po roku osmačtyřicátém odňato bylo, když jim pan kníže daroval na jiném boku kus lesa za to. Pasáci Straňanští potulujíce se tam za dobytkem nalezli mrtvolu.

Kam jej pochovali, jestli snad po soudním ohledání hned v lese, o tom mi ničeho známo není; ale pachatelé zůstali po delší dobu nevypátráni až se na věc tu i časem pozapomnělo.

Jednou však cestoval Ostrožský Ullmann do Trnavy a zastavil se v jednom hostinci nad městem, chtě něco pojísti. Poněvadž byl slušně oděn a hospodská v něm poznala boháče, dala mu stříbrné stolní náčiní. Žid si věci ty prohlížel a viděl, že jsou na lžicích vyryty začáteční písmeny jeho jména, zkrátka, že jsou to věci jemu odcizené. Netajil se s nálezem, záležitost byla vyšetřována, při čemž vyšlo na jevo, že hostinský je koupil od jistého žida a tento od kopaničářů. Tak pachatelé byli nalezeni; dva z nich byli trestáni žalářem a ten, jenž žida zabil, měl býti oběšen. Poněvadž však byl zemanem a podle uherského zákona oběšen býti nemohl, tedy prý mu vypálili žhavým železem na zádech šibenici, a pak jej po čase propustili.

Zbojnici na Javořině

Bylo to někdy před 400 lety, kdy stávala u javořinské studánky malá chalupa obývaná dvanácti zbojníky. Jednou se tito loupežníci vedení Jankem Žuchlem domluvili, že „udělají straňanský Tricátek“, tedy budovu, kde se vybíral třicátý díl z převáženého zboží. Od slov k činům neměli daleko, a tak vyzbrojeni flintami a valaškami sestoupili z hor do Strání. Bylo to právě o půlnoci před Velkým pátkem, kdy nezvaní hosté v „Tricátku“ otevřeli pokladnice, vybrali peníze a zásobili se potravinami, především slaninou. S kořistí pak pospíchali zpět na Javořinu. U studánky si rozdělali oheň a jali se dělit peníze, ale protože neuměli počítat, udělali z nich na zemi „šňůru“ a měřili je na kroky. Potom vypukla zábava. Jen Janko Žuchla byl jaksi zamlklý. To samozřejmě neuniklo pozornosti jeho kamarádů, kteří se ho vyptávali: „No, gazdo náš, co ti ještě chybí? Masa, slaniny, peněz máme dost, tak co bys ještě chtěl? Snad jsi nepodlehl kouzlu dívčích očí?“

„Uhodli jste, kamarádi moji,“ odpověděl Janko. „Moje nevěsta je v zajetí čachtické paní, která ji za několik dní nechá zabít, aby se mohla vykoupat v její krvi. To mě nejvíc trápí, že jí nemůžeme pomoct.“

Když to Jankovi kamarádi uslyšeli, rychle se rozhodli: „My že jí nemůžeme pomoci? To bychom se na to podívali. Ještě této noci se pokusíme o její vysvobození.“

Přípravy na cestu netrvaly dlouho. Uloupené peníze ukryli pod kámen u javoru, vzali valašky a flinty a ubírali se směrem k Čachticím. Za svítání spatřili pěkného jelena s krásným parožím. Janko Žuchla nemeškal a jedinou ranou jej skolil. Nečekaný úlovek změnil plány na vysvobození Aničky Skalských - Jankovy nevěsty. Dohodli se totiž, že ji nevysvobodí násilím, nýbrž lstí. Osm zbojníků se proto vrátilo na Javořinu a do Čachtic se vypravili jen čtyři vybraní mládenci. Bylo rozhodnuto, že požádají o službu na čachtickém hradě a jelena nabídnou tamější stráži jako dar pro milostivou vrchnost od poddaných lidí.

Jelena skutečně přinesli až do hradu, kde ze zvířete sňali provaz a předali jej hradnímu hospodáři. Už na nádvoří spatřili Aničku. Jejich radost byla veliká - těšilo je, že nepřišli pozdě. Stačilo tajné mrknutí oka a ona už věděla, proč přišli. Když byli přijati do služby a po nějaké době se seznámili s poměry na hradě, domluvili se s ní, že ji druhou noc spustí po provaze z hradeb. Ve stanovenou dobu ale zjistili, že lano mají krátké. Poradili si - prodloužili ho svými čtyřmi halenami. Aničku spustili jako první a za ní následovali ostatní, ovšem když slézal poslední ze zbojníků, byl zpozorován hradní stráží.

Začalo pronásledování. Už se zdálo, že Anička Skalských padne opět do zajetí, avšak temná noc a blízkost lesů pod Javořinou jim pomohla uniknout. K ránu byli opět na Javořině, kde je již netrpělivě očekával Janko Žuchla těšící se na setkání se svou milou.

Stanislav Končitík - Malovaný kraj 1998

Jánošík a chudák ze Strání

Straňané chodívali často přes Javořinu a vápenské lesy do Staré Turé. Nosívali tam ovčí vlnu, ze které si nechávali zhotovit sukno nebo ve městě sukno nakupovali rovnou.

Kdysi se tím směrem vydal i jeden z jejich chudších sousedů. Zima se kvapem blížila, ochladilo se a v lesích hučel studený vítr. Chudas potřeboval sukno jednak pro sebe, jednak pro děcka; na haleny a na kalhoty. Šel po lesní cestě a hlasitě lamentoval, jak to udělat, aby nakoupil dost pro všechny za tak málo peněz, co má při sobě. Na samém javořinském hřebenu uviděl mladého urostlého zbojníka, který stál a čekal, až k němu Straňan dorazí. Ten se jej sice trochu bál, ale když zjistil, že vypadá jinak než cháska, která se tam často potloukala, přišel až k němu a dal se s ním do řeči. Zbojník se vyptával, odkud jde a proč, a Straňan mu vše popravdě vylíčil.

Jánošík, protože právě on byl tím „lupičem“, poznal, že má před sebou člověka velice chudého, a vyzval ho, ať jde kousek s ním. Pak zavolal na svoje kamarády a rozkázal, aby Straňanovi naměřili sukna od buku k buku a zeptal se: „Tož co, budě to stačiť?“ Chudas byl celý šťastný, poděkoval za ten dar, ale peníze, jež mu chtěl Jánošík dát ještě nádavkem, odmítl. Pak přiběhl domů a ženě i sousedům vypravoval, jaké štěstí ho v javořinských lesích potkalo.

Zaslechl to ovšem i jeden z vesničanů, ve kterém začala hlodat závist. Okamžitě chtěl po chudasovi vědět, kde přesně Jánošíka potkal. Obdarovaný mu ten kus lesa popsal a soused se tam hned druhý den vypravil. Na označeném místě - rostly zde největší buky - pak skutečně Jánošíka potkal, ale ten na první pohled zjistil, že jde o lakomce. Stejně jako chudáka i jeho se zeptal, kam má namířeno, a Straňan si začal vymýšlet, že jde pro sukno, že je to do Staré Turé velká dálka, že nemá ani groš, a nakonec zbojníka přímo vyzval, aby mu pomohl.

Jánošík se jen usmál. „Poď so mnou!“ poručil a dovedl ho až k javořinské studánce, kde měli zbojníci chalupu. Tam přikázal naměřit závistivci pořádný výprask, sebrat mu všechny peníze, jež měl u sebe, a aby ho nenapadlo ještě někdy lhát a lépe se mu šlo domů, navíc okout nohy podkůvkami. Lakomý Straňan se tehdy domů dobelhal až za tmy, ale se svými zážitky z hraničních lesů se nikomu příliš nechlubil.

Alena Bartošíková - Malovaný kraj 1999

O strašidle ve Strání

Jednou šel jeden Straňan do lesa koupit dřevo „za pět prstů". Jmenoval se Knotek. Bylo to někdy počátkem prosince, ale všude leželo plno sněhu. Šel za Losky, kde bylo dřevo v lese pěkně „v sáhách" narovnáno. Když přišel asi do polovice cesty, viděl proti sobě jít chlapa s dřívím na zádech. Knotek se s ním nechtěl setkat, aby ho nepoznal. Skrčil se za křoví a čekal, až chlap přejde. Ten chlap se však také zastavil, shodil dřevo a sedl si na ně. Už to chvíli trvalo a nikdo z nich se nehýbal. Knotek to už nemohl vydržet, a proto vstal a šel několik kroků vpřed. Totéž však udělal neznámý chlap a popošel vpřed proti Knotkovi. Knotek se znovu zastavil a chlap také. Ale nakonec se Knotek osmělil, vykročil a povídá: „Ty jsi zloděj jako já, ať se tedy poznáme." A blížili se k sobě. Když došli až k sobě a měli vyhnout jeden druhému, najednou chlap zmizel i s dřívím.

Knotka přepadl strach, otočil se a horempádem utíkal domů, sotva dechu popadaje. Strachem nepoznal ani svoje humno, běžel sousedovým. Pod návratím narazil hlavou na skřich s obilím a rozbil si čelo. Polomrtvý se konečně dohrabal až do světnice a padl obličejem na zem. Domácí ho dlouho nemohli vzpamatovat. Když se mu smysly vrátily, zařekl se, že už nikdy nepůjde do lesa krást dřevo.

Sepsal učitel František Burša v roce 1940 podle vyprávění 72 letého Knotka z č. 373.
František Zavadil: Pohledy do dějin obce Strání 1956

O Rokosovi - čaroději

Na chalupě č. 147 hospodařil odedávna rod Janigů. Kdysi tam „gazdoval" Janiga, zvaný přezviskem Rokos. Byl prý čaroděj a jasnovidec. Měl stádo 300 ovcí a velkého berana. Stádo se páslo na javořinských loukách za dozoru několika ovčáků. Beran Rokosův byl tak chytrý, že každý den přišel sám do dědiny ke gazdovi ovčákům pro oběd. Ovčákům přinesl oběd vždy v pořádku, ačkoli cesta trvala přes tři hodiny. Tak to dělal po dva roky. Jednou však nepřišel pro oběd beran, ale jeden z ovčáků. Jak vcházel do dveří, řekl mu Rokos: „Pravda, beran je zabitý." Ovčák přisvědčil a řekl, že berana zabili zbojníci Ličké ze slovenských kopanic. Rokos již na to nic neřekl a přichystal pro ostatní ovčáky oběd. Když ovčák s obědem odcházel, přikázal mu Rokos: „Navštiv ty loupežníky a vyřiď jim, aby aspoň kůži z toho berana poslali zpět gazdovi Rokosovi ve Strání, a to nejpozději do příštího dne do mše svaté, nebo jinak bude ten, kdo berana ukradl, chodit čtvernožky."

Ovčák tedy šel k loupežníkům, ale oni nechtěli kůži vydat. Ovčák je upozornil, že Rokos to ví, že vaří berana ve dvou hrncích, znovu je vyzval, aby se přiznali, aby starý Lička kůži donesl včas do Strání, nebo že jinak ho Rokos očaruje a bude chodit čtvernožky. Lička výstrahy nedbal, přinesl kůži až druhý den v poledne a to už bylo pozdě. Za trest chodil čtvernožky jak ten „beran" až do 103 let, kdy ho smrt a utrpení vysvobodila. Rokos měl na Stanoviskách včelín s mnoha úly. Jednou seděl doma a povídá: „Jeden Horněmčan krade včelám med. Teď vybral jeden úl a už jde do druhého. Ale počkejte, do třetího už nepůjde. Potrestám ho tak, že tam bude tři dny stát a držet med. Za tři dny se tam půjdete podívat!" A skutečně! Za tři dny ho tam našli ještě stát.

Rokos svým jasnovidectvím také zjistil, že na jeho zahradě je ukrytý poklad. Dal tedy na zahradě kopat a skutečně tam byl objeven kotel plný peněz. Když se jim podařilo kotel nadzvednout, přišla do zahrady jakási křivá bába. Jak ji Rokos uviděl, dozlobil se a povídá: „Co tě sem čerti nesou?" Jak však vzpomněl čerty, propadl se poklad zpět do země a na tom místě se objevil kohout. Ten zakokrhal, že ten poklad dostane až čtvrté pokolení.

Podle vypravování 70 letého dědečka Josefa Janigy č. 147 zapsal učitel František Burša r. 1940.
František Zavadil: Pohledy do dějin obce Strání 1956

O studni na Zelnicách

Pod Stráním nedaleko nové silnice stojí nad soutokem dvou bystřin prastará studna. Potoky hučí s obou stran, a ač bývají při povodních plny bahnitého nánosu, přece voda ve studni nikdy se nezakalí. Hladina vody ve studni rovněž ani za nejprudších lijavců a přívalů nevystoupí a ani za největšího sucha neklesne. V roce 1901 vyschly ve Strání všecky studny a potoky, jen Na Zelnicách bylo vody dost pro celou dědinu.

Od studny je pěkný pohled vzhůru ke kostelu, ke staré cestě, šplhající se po svazích Dubiny, a na novou silnici pod ní, na travnatou Lesnou a zamračenou Hrabinu, i na protější tmavozelený hřeben Dúbravy. Pěkné a milé místečko.

U studny stojí dřevěný kříž. Plechové tělo Krista ukřižovaného je rzí prohlodáno skrz naskrz, ne z pěti, z bezpočetných ran krvácí. Je to památka úctyhodného stáří. Ani dědáček Závodových — a táhne jim už na devadesátku — nepamatují vznik tohoto kříže, vědí jen, že byl na Zelnice přenesen ze starého morového hřbitova na Drahách. V paměti lidu zůstala o tom pěkná pověst.

V roce 1866 řádila ve Strání cholera. Byla válka, po ní ještě neúroda a velký hlad. Mnoho lidí umíralo. Každý den bylo několik pohřbů. Hřbitov okolo kostela brzy nestačil, i začalo se pochovávati na starém hřbitově na Drahách, od dob války třicetileté opuštěném a zarostlém křovím a plevelí.

Z jedné straňanské chalupy — jméno vypadlo lidem z paměti, ale bylo prý to kdesi pod kostelem — vynesli kteréhosi rána otce i matku. Cizí lidé šli za rakví, zatím co jediný syn ležel již tři dny v horečce a blouznil. Celou neděli volal nemocný otce a matku, o jejichž smrti nevěděl. A k večeru, když prý již bolesti nemohl vydržet a nikoho se nedočkal, skočil s lože, vyběhl z chalupy na náves a dolů za humna a na Zelnice ke studni. Nevážil si vody a uhasil palčivou žízeň. Potom klesl do trávy a zakrátko dokonal. Ráno ho lidé našli zkrouceného křečí a ztuhlého.

Pohřeb mládencův byl velice slavný. Celá vesnice s ním šla i přes úřední zákaz až na morový hřbitov. Ale nejdražší osoba opět tu chyběla. Když se o chlapcově skonu dozvěděla jeho milenka, žalem se roznemohla a brzy zemřela. Položili je všecky do téhož hrobu: syna k rodičům a milou vedle milého.

Když už cholerová rána přelétla krajem, postavili občané uprostřed morového hřbitova právě nad hrobem milenců nový kříž, a ten, který zde doposud stál, přenesli na Zelnice ke studni a tak tam stojí podnes nad pramenem nejlepší straňanské vody, která slouží nemocným ke zdraví a zdravým k obveselení, jak praví píseň: Ej, veru, nebudem na téj Stráni bývat, lebo ňa nedajú dobrej vody píjat . . .

O stáří kříže žádný nic neví, jen se povídá, že byl vysekán z kmene dubu, rozbitého bleskem a vyvráceného vichřicí. I to má symbolický význam. Blesk je znamením hněvu božího a vichřice značí morovou nákazu.

Bývalý morový hřbitov je dnes zastavěn domky, jen kříž při rozcestí připomíná místo kdysi posvátné, a omšelý památník stojí tu a chátrá na Zelnicách na smutnou paměť, že nejzdravější voda straňanské kotliny jedenkrát byla i nositelkou smrti.

Rozprávkových nevěsta

Za starých časů bývalo zvykem, že se chasa scházela k tanci v tom domě, kde měli prostornější jizbu. Tančilo se při dudách, někdy i při cimbálu. Ve Strání „na rybníčkách“ se tancovalo u Rozprávkových. Měli dceru Kateřinu, pěknou jako obrázek, která učarovala mnoha straňanským chlapcům, a přece si ji žádný nechtěl vzít za ženu. Až jeden, nějaký Janko Kubíkových, se odvážil říci si o její ruku. „Že sem si radši nedál po hubě,“ vykládal potom kamarádům. „Tetka se do mě pustila, že ty holoto zachtělo sa ti aj nevěsty a že zrovna tej najbohatší z dědiny? To bys mosél měť pár koní a dvakrát tolik rolí, abys na ňu mohél pomyslet.“

Od té doby se straňanští chlapci Kateřině vyhýbali. Báli se tetčina ostrého jazyka, a tak Kača byla ještě dlouho po svých dvacatých narozeninách svobodná. Nic nepomohlo, že se tetka Rozprávkových „chválila“ v dědině, kolik čeho Kača má. Truhlu plnou výbavy, fěrtúšky z brokátu, i vyšívané, zdobené čipkami, fěrtochy žluté konopné, i jemné bílé, rukávce bohatě vyšívané červenou a žlutou výšivkou, rubáčů do zásoby, kordulku zlatem a portou ozdobenou, malované pentle do vlasů, konopných plachet a kanafasů pro tři nevěsty a peněz nepočítaných. To, že Kačka nemá ženicha, mrzelo nejen Kačenku, ale hlavně tetičku Rozprávkových. Umínila si, že při příští tancovačce musí nějakého ženicha chytit, kdyby co bylo.

Jednou zas měla být u Rozprávkových muzika. Dost lidí tam tenkrát bylo. Popíjeli, zpívali a tancovalo se, až plevy od podlahy létaly. A tu najednou přijeli jacísi tři mládenci na koních. Byli pěkně urostlí a vystrojení jak rodní bratři. Vešli do jizby, hlasitě pozdravili a hned si poručili vína. Ale byli to chlapci všechna čest, věděli, co se sluší a patří. Peníze, co házeli do cimbálu, ani nepočítali. „To budú jistě zbojníci z Uher nebo synci uherských pánů. Vypadajú jak svadební hosti,“ šeptala Kači tetička Rozprávkových. Kačenka jí vytrhla malovaný džbánek z ruky a hned byla u nich, že jim doleje vína. Mohla na nich oči nechat, jak byli pěkní. Všichni tři krásně tancovali, ale nejlépe cifroval ten světlovlasý modrooký. Oblečený byl v krátkém uherském kabátci se stříbrnými knoflíky v několika řadách a tancoval tak rychle, že mu od čižmiček jiskry létaly. A jak uměl výsknout! A když se postavil před Kačenku a vzal ji do kola, byla štěstím bez sebe.

Při tanci se ten modrooký jenom podíval na svého druha a ten se nenápadně vytratil. A když se vrátil, vytratil se zas ten třetí. Jen ten modrooký pořád tancoval, Kaču vytáčel hned doleva, hned doprava a držel ji pevně kolem pasu. Zpíval tak tesklivě, až lidem srdce usedalo, a sotva skončil jednu, už měl ruku nad hlavou a zanotoval veselou. Jak předzpíval, muzikanti začali na tu notu hrát a tak to šlo celou noc.

Bylo dávno po půlnoci a Kačenka pořád neměla tancování dost. Teď ji vzali všichni tři chasníci do kola. Výskali, skákali, vyhazovali Kaču do výšky až ke stropu. Najednou, ani se tetička nenadála, vytancovali i s rozdováděnou Kačou ze dveří. Oknem bylo vidět, jak mládenci i s Kačou odjíždějí do hor. Jejich koně byli ověšeni vším, co pobrali po chalupách. Teprve ráno se ukázalo, co všechno zmizelo z chalup - pytle s moukou, proso, uzené maso a slanina, klobásy a kořalka. Nikdy se už potom ve Strání neukázali a lidé tvrdili, že z Kači Rozprávkových se stala zbojnická nevěsta.

Začarované gajdy

Typickou gajdošskou dědinou bylo Strání, obec ležící v lesnatém kraji přímo pod památnou Javorinou. Gajdoši nemohli chybět na dožínkách, na svatbách, na hodech, při kácení máje, při přástkách a samozřejmě při fašanku, kdy se dodnes tancuje šavlový tanec „pod šable“. K nejslavnějším gajdošům ze Strání patřil strýc Maloch. Říkávalo se prý: „Není muziky bez Malocha.“ Přiženil se do někdejších uherských kopanic a rád chodíval hrát na straňanský fašank, na hody, svatby i muziky. Už je to víc než sto dvacet let!

Vypráví se, že jednou přišel Maloch do hospody, aby se ohřál. Mrzlo, pofukoval ostrý vítr se sněhem. Gajdoš se vracel z jakéhosi muzicírování „přes pole“, byl celý prokrehlý a neměl ani náladu se bavit. Aby si ji spravil, poručila mu chasa čaj se slivovicí. Nezůstali jen u čaje, ale šohaji zaplatili štamprle, jak se říkalo, „páleného“, aby gajdoše přece jen přiměli k povídání. „Kdo vám vyrábí gajdy?“ „Gajdy si vyrábí každý gajdoš sám z „chebzového“ dřeva. Já pro ně chodím až pod zadní Javorinu, tam je lidským příbytkům nejvzdálenější. Už praděd věřil, že „chebzové“ dřevo, které vyrostlo na místech, kam nikdy nepronikl kohoutí hlas, má v sobě zvláštní kouzlo. Takové dřevo vydává silný tón a při hudebních zápasech zajišťuje vítězství,“ rozpovídal se gajdoš.

„Strýčku gajdošku, vyprávějte nám něco o těch zápasech,“ naléhali chlapci.

„Tož si vám vzpomněl strážnický pán, že se pobaví. Svolal gajdoše, aby zápasili. No, lehké to nebylo, bylo nás gajdošů devět - a mně se poštěstilo vyhrát. Strážnický hrabě mně potřásl pravicí, i nějaký ten zlaťák padl. Vždycky, když si pak hrabě vzpomněl, musel jsem panstvu přijít vyhrávat,“ vzpomínal Maloch.

„A tož nám zagajdujte,“ prosili mladí a spustili: „Ej, gajdošku s gajdami, ej, obuj se, pojď s námi, ej, na druhú dědinu, ej, namlúvat děvčinu.“ Šohaji zpívali, juchali, až se hospoda otřásala. Samozřejmě, že gajdoš zadarmo nehrál. Až toho měl dost, pověsil gajdy na hřebík, sedl si v šenku za stůl a vyprávěl se sousedy. Ale šohaji nepřestali žadonit: „Tož, gajdošku, zahrajte nám ještě.“ Gajdoš už neměl na hraní náladu, obrátil se ke gajdám, které visely na hřebíku, a řekl: „Tož gajdujte.“ To jste měli vidět! Gajdy se samy naduly a začaly gajdovat, že se krpce zavěšené nad kachlovými kamny, papuče i boty daly do divokého tance. A chlapci s nimi.

Sláva straňanského gajdoše šla krajem, zvali ho i na uherskou stranu, jak se tehdy říkalo. Ale závisti a závistníků s tím současně přibývalo. Prý ostatní gajdoši mu ze zášti počarovali a gajdy hrály falešně. „To je neštěstí! To je neštěstí!“ bědoval starý Maloch, kudy chodil. Opustila ho jeho příslovečná veselost, až přestal straňanským fašančárům hrát a gajdy na hřebík docela odložil.

Již za Malochova života působil ve Strání gajdoš Janošík, řečený Strechýr, který přebíral o fašanku i jindy Malochovu úlohu. „Fašanky“ bývaly a dodnes jsou ve Strání slavné. „Fašančáré“ chodí dům od domu a tančí typický straňanský tanec „pod šable“. Je jich vždy pět a vede je gazda, který řídí celou obchůzku a vybírá dary. S „fašančáry“ chodívá gajdoš, který u každého domu zvlášť spustí: „Tancoval tustý s tustú v komoře za kapustú, žaba jim gajdovala, slamené gajdy mala.“ Dřevěné šavle tanečníků, ozdobené lesklými cvočky a řinčícími kroužky, se při tanci jen míhají. Připomínají snad tanec zbojníků či „vartášů“, ozbrojené družiny, působící na Javořině?

Osud nebyl ke straňanskému gajdoši Janošíkovi milosrdný. Na jeho úspěchy žárlila skupina straňanských hudců, jejichž hlavou byl Martin Zetka. Ti se časem s Janošíkem nepohodli, obliba jeho muziky jim byla jako kost v hrdle, až nakonec poštvali výrostky, aby mu gajdy rozbili. Janošík měl sice dvoje gajdy, ale ty druhé mu zničil požár. Prý naposled žalostně zanaříkaly a rozpadly se v prach. Znechucený gajdoš Janošík pak už nikdy nehrál.

O zabité ženě

Lopeničtí zbojníci nepohodli se kdysi o kořist se svým pomahačem ve Strání a zabili ho. Jeho ženě se však podařilo uniknout a toho se zbojníci báli. Žena jim vzkázala, aby ji dobře odškodnili. Jestliže tak učiní, že jejich jména nevyzradí. Jestliže ne, že s nimi bude zle. Zbojníci jí poslali kus slaniny. To jí však bylo málo za život manžela. Chtěla víc. Zbojníci ji navštívili a řekli jí, aby si sama k nim přišla pro odškodné. Když ji vylákali až do lesa nad Březovou, zabili ji a posadili do rozštěpu. Od té doby se tomu místu říká „U Zabité."

(Poslední zbojníci zmizeli ze Strání po velkém požáru r. 1892. Tehdy měli ve stodole Ondřeje Končitíka č. p. 92 mnoho nakradených věcí. Byli však vyzrazeni, a protože nemohli všechno včas odnést, stodolu zapálili. Od tohoto požáru postupně vyhořelo půl obce.)

Bětin javor

Ve Strání žila v minulém století ještě jiná odvážná dívka. Jmenovala se Běta. Jako pasačka vyháněla denně krávy na pastvu do lesa. Také ovce pásala, a to až v javořinských lesích. Za letních nocí v lesích nocovávala. Nabrala si jídla na celý týden a domů se vracela, až jí jídlo docházelo. Její nejobyčejnější stravou byl chléb se sýrem. Na pastvě jí nic nescházelo, jen pitná voda. A to se jí stalo osudným. Když jednou pojídala chléb se sýrem, uvízlo jí sousto ve vyschlém hrdle, a tak se zadusila. Po několika dnech ji našli na jejím nejmilejším místě u javoru, jemuž se dodnes říká Bětin javor.

Čertova stěna

Na Strání bývalo zvykem, že tancechtivá mládež se scházívala k tanci do některých domů, kde měli prostornější jizbu, a tam se tančívalo při dudácké muzice. Obzvlášť mnoho mládeže se scházívalo „u Rozprávkových na Rybníčku." Tam se někdy tančilo až do rána. Rozprávkových měli velmi hezkou dceru Kaču. I když se mládencům velmi líbila a mnohým i „učarovala", přece si ji žádný z mládenců nechtěl vzít za ženu, protože se každý bál jejich černých uhrančivých očí. Tak se stalo, že Kača byla dlouho po dvacátém roce svého věku ještě stále svobodná. To ji hnětlo velice. Umínila si, že při příští tancovačce si musí některého mládence chytit za každou cenu.

Když se u Rozprávkových zase tančilo, potančil s Kačou každý mládenec jen jeden tanec, a pak si každý hleděl své vyvolené. Když to Kača viděla, dala se sama do divokého tance, a když její nevázané veselí vrcholilo, zvolala: „Dnes půjdem tančit třebas aj s čertem a veznem si ho za muža." Nato usedla unavená na lavici a těžce oddychovala.

Po malé chvíli vkročili do jizby tři cizí mládenci. Ačkoli cizí mládenci byli na domácích tancovačkách málokdy viděni, přece jejich přítomnost nikoho nepřekvapovala. Cizinci brali jeden po druhém Kaču do tance, a tak Kača nabývala víc a více sebevědomí. Tančila teď každý tanec.

Když se přiblížila půlnoc, vzali Kaču všichni tři cizí mládenci do tance, výskali, skákali a vyhazovali Kaču vzhůru a křičeli: „Hopsa, Kača, už si naša!" Najednou zmizeli ze dveří i s rozdováděnou Kačou a již se v jizbě neobjevili. Mládenci i dívky při jejich náhlém odchodu zpozorovali, jak se jim ve dveřích na nohou objevila čertovská kopyta. Poděšeni zjistili, že Kaču si odvedli čerti.

(Podle vyprávění Jana Popelky č. p. 54 zapsal kronikář F. Zavadil).

O hadu Domovníčkovi

Senoseč byla v plném proudu. Mladí manželé shrabovali a obraceli seno na louce nedaleko svého domu. V kolébači upevněném na větvi stromu spalo malé děvčátko a asi dvouletý chlapec si hrál opodál. Protože měl hlad, dala mu matka talíř mléčné polévky s kroupami. Chlapeček pomalu jedl lžící polévku a matka se oddala své práci. Ale každá matka, ať dělá cokoli, třeba i spí, svým šestým smyslem stále sleduje své děti. A tak i naši maminku po chvíli zneklidnilo podivné žvatlání jejího synka: „Aj kúpy papaj, né enom méko!", které se několikrát opakovalo.

Mladé ženě bylo divné, co slyšela, a proto se šla podívat, co se děje. Hošík seděl nad talířem se lžičkou v ruce. Před ním ležel natažen dlouhý bílý had a upíjel mléko. Asi mu chutnalo, protože i na dálku bylo slyšet, jak mlaská. Její syn, kterému se moc nelíbilo, že mu had upíjí mléko a nepapá kroupy, které ani jemu moc „nejely", za příslušného slovního doprovodu klepal zloděje lžící po hlavě. Matka, když uviděla tento výjev, vykřikla a ze strachu o synka omdlela. Hlasem své manželky přivolaný otec již uviděl jen něco bílého mizet v trávě směrem k chalupě.

Vzkřísil ženu, prohlédl syna, ale tomu nic nebylo, nikde žádné stopy po uštknutí. Bílého hada pak už nikdy neviděli. Vedle prahu před dveřmi do domu si sice povšimli díry do země, ale neměli odvahu ji zkoumat.

O zlatém koštěti

Znali jste starého Brázdila ze Strání? Vy ani nevíte, kdo to byl? Tož já vám to povím. Nikdo mu ve Strání jinak neřekl než „Vysloužil“. Kdysi býval udatným a statečným vojákem, ale později ve válce za císaře pána ztratil nohu. Vojenští páni mu na vojenský kabát připjali jakýsi metál, dali mu dřevěnou nohu a poslali ho domů. To se lehko řekne „domů“, ale kam? Když se Vysloužil po čtyřiceti letech vrátil do rodné dědiny, neměl tu už nikoho. Rodiče leželi na hřbitově a ani ta chudobná doškovice mu nezůstala. Docela se rozpadla. Naštěstí se nad ním slitoval starý domkář Skřivánek, a že u nich může nějaký čas zůstat. „Nejak sa tu porovnáme; když budeš mět, přidáš groš, když né, snáď hlady nepomřem,“ a tak zůstal Vysloužil u Skřivánků. V té době bylo těžké najít obživu a po žebrotě zatím chodit nechtěl. Přemýšlel a přemýšlel, až na to přišel. Vydal se za hajným do lesa. „Nechte mě sem tam nařezat březového prútí. Nechcu byt Skřivánkovi na obtíž a na metlách nejaký ten groš vydělám.“ Polesný si ho změřil pohledem. Kdyby nekulhal, bral by ho k sobě, ale takto? „No, dobrá, nařež si, ale dávej pozor, abys neudělal v lese škodu. To bych ti neodpustil,“ odvětil přísně hajný.

„Děkuju, pane polesný. A nemějte strach. Za čtyřicet let, co jsem sloužil na vojně, jsem pánům jakživ žádnou škodu neudělal, ale podívejte, co vojna udělala mně,“ zaklepal holí na tu svou dřevěnou protézu. Polesného ta slova trochu zahanbila, že by si byl nejraději jazyk překousl. Vytáhl dva zlaťáky a povídá: „Tu máš do začátku... a březí si nařež, kolik uneseš.“

Vysloužil celý rozradostněný spěchal domů. „Strýcu, mám svolení polesného, hned zítra začnu dělat metly. A toto sem dostal také od něho. Tu máte, ať vám nedělám škodu.“ Starému Skřivánkovi hned začalo vrtat hlavou, kolik jich asi dostal, když dal hned dva jemu. Na druhý den se vypravil Vysloužil na březí. Bila krásná zima, na polích sněhu po kolena, na cestách závěje, že by do nich člověk po ramena zapadl. Vysloužil chodil po kraji lesa a vybíral, dlouho přebíral, které proutí uřízne. Pak řezal tak opatrně, jak jen to šlo, aby stromkům neublížil. Když měl proutí plnou nůši, svázal je provazem a ubíral se domů. Nůše mu po chvíli ztěžkla a jemu se ve sněhu špatně šlapalo. Už se po kolikáté zastavil, aby popadl dech, když tu se objeví za ním silný mládenec. „Ukaž, vojáku, vezmu ti tu nůšu a odnesu do chalupy.“ Vysloužil se podivil, kde se tu ten mladý vzal, ale na nic se neptal. „No, když budeš tak hodný, tož to odnes ke Skřivánkom. Já sa tam za chvílu dobelhám.“ Mladík popadl proutí a Vysloužila napadlo, jestli ho ještě uvidí. Ale když přišel domů, proutí leželo v síni a mladík byl ten tam. Vysloužil rozvázal svazek, vzal ostrý nůž a dal se do práce. Udělal osm kop košťat a z hromady ani neubylo. „Divné,“ povídá si sám pro sebe. „Teď, když jsem tých košťat tolik nadělal, tož bych jich měl aj prodat. Prosím jich aj vyzkúšat a trochu to tu pozametat,“ povídá Skřivánkovi. Jen to dořekl, košťata se sama postavila a sama pozametala světnici, zápraží i dvůr, že nikde nezůstalo ani stéblo. „Skřivánku, viděl ste to? No toto,“ volal Vysloužil celý rozradostněný. „Rychle běžte k pudmistrovi, nech nechá vybubnovat, že prodávám po dvoch krejcaroch košťata, co zametajú samy.“

Kdybyste to slyšeli, jak se lidi v dědině smáli! „Kdo to jakživ slyšel, taková hlúpost! To nás chce ten Vyslužilec balamutif a nebo na tej vojně ztratil aj rozum?“ Ale stará Janíčena, baba zvědavá, nedala nic na smíchy a hned si šla to podivné koště koupit. Cestou zpátky se zastavila u starší dcery Bětušky, co si vzala za muže bednáře. „Kúpila sem si toť novú metlu, tož ti pozametám jizbu,“ povídá Janíčena, sotva vejde do dveří. Ani to nedořekla, už to koště tancovalo po síni aj po jizbě a pěkně zametalo, místo vedle místa, že ani třísečka ani smítko nikde neostalo. Stará Janíčena nestačila vyvalovat oči a nezmohla se ani na slovíčko. Než se Vysloužil nadál, věděla o tom celá dědina a kdekdo spěchal ke Skřivánkům koupit také takové koště. Vysloužil prodával, a když prodal poslední, povídá: „Kdo eště chce a na koho sa nedostalo, nech dojde za týdeň.“

Celý týden pracoval, nadělal ještě dvacet kop košťat a ta šla také na dračku. Jenomže Skřivánkovi to najednou nebylo vhod, že Vysloužil má tak výnosné řemeslo. Dostal svoje, pravda, mohl být spokojený, ale on záviděl Vysloužilovi ty poctivě vydělané groše a závistí nevěděl, co by si na něho vymyslel. Jeden večer ho vyhnal od teplých kamen, potom mu zakázal dělat košťata v kuchyni a Vysloužil musel jít do zimy pod kolnu, jindy pro něho nezbylo ani trochu teplé polévky nebo mléka k večeři. Vysloužil viděl, že déle už tady zůstat nemůže. Rozhodl se, že nadělá košťat a půjde za samým císařem pánem prosit o službu. Bláhově si myslel, že když mu sloužil poctivě čtyřicet let, že se nějaká služba pro něho najde.

Brzy ráno vyšel do lesa na proutí. Tiše chumelilo, mráz ho štípal do tváří. Brodil se sněhem od břízy k břízce, ale nic se mu nelíbilo. Unavený usedl na pařez. Najednou se tu zase objeví ten urostlý mládenec. „Nebuď smutný, vojáku. Nařež proutí jakého takového, hlavně když bude zametat samo,“ a zas mu tu velikou nůši odnesl pěkně až do síně. Vysloužil udělal jedno koště, druhé, třetí, ale žádné se mu nelíbilo. Postavil je do kouta a povídá sám pro sebe. „No snáď neponesu císařovi takové škaredé metliska, za to bych sa mosél haňbú propadnút,“ meditoval nešťastně nad tou robotou. Večer řekl hospodáři, že se zítra vydá k císařskému dvoru prosit o službu. Skřivánek ho nezdržoval. Ráno voják zabalil košťata do staré hadry, hodil si je na záda a vydal se na cestu. Než vyšel do kopce, byl celý zmožený a uvažoval, jestli to vůbec dokáže. Sedl si na pařez a právě si zapaloval fajfku, když se za ním ozvalo: „Kam jdeš, vojáku?“ „Kam? Do světa... za císařem...ale nevím, nevím, jestli tam dojdu s tú mojú pajdavú nohú.“

„Daleko sis namířil,“ pokýval hlavou mládenec. „Víš co, aby se ti lepší šlapalo, dám ti hůl. Když s ní jednou klepneš o zem, ujdeš jednu míli, když dvakrát klepneš, ujdeš naráz dvě míle.“ Vysloužil poděkoval za ten dar, rozloučil se, a než se nadál, přešel hory, a když ušel pár dalších kroků, už byl v cizí zemi. Ještě několikrát klepl o zem a byl u císařské brány. Pěkně tam udatného vojáka přivítali: „Co tu pohledáváš, otrhanče, zmiz a běž žebrat jinam,“ rozkřikl se na něho důstojník. „Ale já sem nepřišel žebrat,“ bránil se Vysloužil, „já sem přinesl císaři pánu dar,“ ukazoval na nůši. „Povídám, už ať jsi odtud, nebo zavolám stráž.“ Vysloužil smutně odcházel a myslel na to, jaká je to nespravedlnost. Zastavil se nešťastný u cesty v té cizí zemi a ničemu nerozuměl.

Vtom ho málem porazil kočár s bílým spřežením. Vysloužil leknutím upadl a nůše s košťaty vedle něho. Kočár zastavil na místě a z okna se hned vyklonil nějaký pán: „Nestalo se ti nic, vojáku?“ povídá ten pán cizí řečí. Voják mu trochu rozuměl a hned zavrtěl hlavou. Pán vystoupil a povídá: „Zač prodáváš košťata?“ „Dva krejcárky za jedno, pane, ale nejsú to ledajaké metly, len sa podívte,“ Vysloužil na to a rozbalil nůši. V tu chvíli se z ní rozlila záře, jako by všechna ta košťata byla ze zlata. Když se pán vzpamatoval z úžasu, podíval se na vojáka a poručil kočímu: „Vezmu si je všechny, naložte je.“ Místo pár krejcárků podává starému Vysloužilovi váček napěchovaný zlaťáky. Vysloužil mu ani nestačil říct, že košťata sama zametají, a kočár byl pryč.

V dědině se dlouho povídalo, že Vysloužil byl bohatý, ale nešťastný. Věděl, že v cizí zemi zůstat nemůže, že by se mu stýskalo, a zpátky do dědiny se vrátit nemohl. Lidé by mu jistě neodpustili, že jemu, chudákovi, se teď vede dobře.

Jak byl Jezák lapen

V lopenických lesích, tam kde jsou nejtemnější hvozdy a neobyčejně hluboké rokle, zdržovalo se v dřívějších dobách mnoho zbojníků. Byli postrachem pro celé široké okolí. Kradli dobytek za temných nocí, vkrádali se do chlévů a odváděli ty nejlepší kusy. Patřil mezi ně i jakýsi Haloda — zvaný Jezák. Pocházel ze Strání, ale už dlouhý čas žil někde v horách, nikdo nevěděl kde. Jeho zásluhou zmizelo z chlévů Straňanů za noci mnoho jaloviček a krav. Proto byla na něho vypsána odměna.

Tehdy žila na Strání velice odvážná dívka Kateřina Grebíková. Přezdívali jí Haraga. Byla to dívka jak oheň, pěkná jak obrázek, dobře urostlá, měla dlouhé černé copy a oči jak uhlíky. A síly měla za dva chlapce. Nebála se postavit do cesty splašenému koni a stalo se, že se v hospodě pustila mezi chlapce, zabránila bitce a ještě jim na cestu nafackovala. Všichni v dědině si mysleli, že svou sílu získala nějakým kouzlem.

Když se i jejímu otci ztratila v noci z chléva nejpěknější jalovička, Kateřina se velice rozhněvala. „Na co eště budem čekať? Šak já si na teho Jezáka počíhám. Vím, kadě chodí. Tak dlho tam budem, až teho Jezáka lapnem.“ Marně jí matka vymlouvala, co si to vzala do hlavy. Kateřina jen blýskla černýma očima a odsekla: „Keď neni v dědině dosť odvážných chlapů, půjdem já.“ Vzala si dva provazy, kterými se svazují dobytku nohy, pár buchet do bílé plachetky, a šla. Na Jezáka si počíhala v místech, kudy chodil nejčastěji — na Uhliskách. Od rána čekala, ale nic. Už všechny buchty spořádala, vody ze studánky se napila... a ani živáček tudy neprošel. Slunko skoro zapadalo za hory, když tu najednou vidí člověka, jak se plíží mezi obilím. Myslel si, že ho nikdo nevidí. Ale Haraga si vylezla na strom a odtud ho pozorovala jak ostříž.

Už stoupal do kopce k místu, kde ho Haraga čekala. Rychle skočila ze stromu, lehla si do trávy a přikryla se bílou plachetkou. Předstírala, že spí. Jezák se potichoučku blížil až k ní. Chvíli postál a pak se nad ní sklonil, chtěl jí nadzvednout plachetku. V té chvíli jí Haraga strhla, překvapeného Jezáka chytila silnými rukama kolem krku a smýkla s ním na zem. Než se vzpamatoval, měl ruce spoutané za zády a na krku smyčku. Pohrozila mu, že jí utáhne, když se bude bránit. Takto spoutaného ho vedla domů jako dobytče.

„Kačo... Kačenko, pusť ňa,“ začal smlouvat, „kúpim ti na jarmaku, co si sama vybereš... šatku, boty, aj fjertůšek. Ale takto ňa do dědiny privésť nesmíš,“ prosil, že by se nad ním slitoval i kámen. „Éj, pustila bych,“ Haraga na to. „Len ty sis mněl zavčasu rozmysleť, keď si šél do našého chléva.“ „Dám ti zlatku, keď mi rozvážeš ruky a povoliš oprátku,“ ozval se po chvilce Jezák. „Dostanem tri, keď ťa dovedem do dědiny,“ smála se Haraga. „Ej, si ty ale zlá. Veru ti dám aj ty tri...“ „No a co ty? Za kolko si predál našu jalovičku? A iný dobytek, co si nakradél? Nepustím ťa. Aj tak mi nigdo nevěří, že ťa privedem.“

A tak Kateřina - Haraga přivedla spoutaného a zahanbeného Jezáka do dědiny. Fojt ji pochválil, že zbavila dědinu toho zloděje zlodějského. Vyplatil jí slíbené tři zlatky a Jezáka nechal odvézt do Hradišťa do vězení.

Za nějaký čas se vypravil do Hradišťa na trh strýc Gryců. Veliký trh to tehdy byl. Hromada lidí na trhovisku. Strýc jak tak obhlíží, co by koupil do chalupy, dostal se až k vězení. Najednou slyší, že ho někdo volá. Točí se po tom hlase... vychází z malého tmavého okna nad zemí. Přišel až k němu a poznal Jezáka: „Strýcu, povězte Kateřině Grebíkových, nech sem za mnú príde. Že jí mosím neco moc důležitého řécť. A keby nechcela, tak ji povectě, že jak nepríde, tak tu umrem...“

Kateřině se moc nechtělo. Ale strýc Gryců ji tak dlouho přemlouval, až se do toho Hradiště vypravila. Když ji vedli do toho vězení dlouhými chodbami, poprvé dostala strach. Srdce jí prudce bušilo až v krku a hrdlo se jí svíralo lítostí. Jak uviděla Jezáka, skoro se lekla. Byl kost a kůže a změněný k nepoznání. „Harago,“ promluvil nevesele, „tys ňa do háreštu dostala, ty mně včil mosíš pomócť z něho. Potrebujem peníze, abych sa mohél vyplatit. Dlúho tu už nebudem a nechtěl bych umříť tu. Počuj. V horách je ukrytý zbojnický poklad. Patrí aj mně. Keď ty peníze doneseš, dobre sa ti odvděčím...“ A ještě dodal: „Vím, že ty sa nebojíš ani čerta, proto sem ťa sem zavolál.“ „Nebojím sa ničeho. Ani zbojníků, ani tmy, ani čerta. Ale co keď ten poklad nenajdem, co potom. Sem chudobná, nemám ani groš.“

„Najdeš, ale mosíš urobiť všecko, co ti povím. Mosíš k hore Bedovéj. Tam, kde najdeš najvyšší boru, je tajný chodníček. Ten ťa povede až ke skale. Ale mosíš si dávať dobrý pozor, protože ten chodníček je zadělaný čerstvým chrástem, aby nigdo tú cestičku nenašél. A mosíš tam byť eště pred východem slnka. Tam, kde padnú první paprsky, tam je tá skrýš. Najdeš tam truhlice aj hrnce plné zlaťáků. Odebereš z nich do slaměné ošívky a tú prineseš sem. Keď to pre mňa urobíš, zaplatím všeckým luďom, keré zbojníci okradli. Aj ty dostaneš svůj díl. Ale pamataj si. Víckráť jak jednú tam nesmíš isť. Mohlo by ťa to stáť život...“

Kateřina udělala všecko, co Jezákovi slíbila. Přinesla mu do vězení ošívku plnou zlaťáků. Jezáka brzo pustili. Haraze se odměnil. Dal jí peníze i pro ty, kteří byli okradeni. Od té doby se Jezák v kraji neukázal.

Alena Bartošíková - Malovaný kraj 1989
Tato pověst je na LP Pověsti ze Slovácka, kde ji namluvila Jana Andresíková.

Starý obraz

V polovině třináctého století a v následujících desetiletích zažívala Morava těžké vpády z Uher, což panovníka přimělo k důkladnému opevnění východní hranice a budování pevných hradů i strážních tvrzí. Jedním z takových opěrných bodů bylo i městečko Strání se svou tvrzí, které střežilo významnou cestu do Uher a bylo sídlem panství. Život na pomezí však nebyl snadný a dlouhé období zdánlivého klidu často věštilo blížící se neštěstí.

V oněch dobách panoval jednoho dne zdánlivý mír, většina vesničanů odešla pracovat na pole a stráže u brány straňanské tvrze podlehly ospalosti. Nikdo netušil, že v okolních lesích již celý týden vyčkává nepřátelský zvěd, který po vystižení pravé chvíle dal signál k útoku. Na tvrz se s divokým rykem vyřítila horda nájezdníků, která překvapené stráže pobila dříve, než stačily kohokoli varovat. Pán tvrze se postavil na odpor a statečně se probíjel, aby hájil čest své ženy a holé životy, avšak obrovské přesile podlehl. Jeho paní si v bezvýchodné zkáze raději vzala život sama. Útočníky zajímalo především zlato a tučná kořist, a tak po vyplenění tvrze a pobití obránců spěchali zpět do svého tábora, aniž by stavení zapálili.

Když se vyděšení vesničané začali vracet ze svých úkrytů a vstoupili do ztichlého nádvoří, spatřili dílo naprosté zkázy. Mezi padlými však brzy zazněl výkřik překvapené ženy, která v nedalekém křoví uviděla schoulené malé děvčátko. Byla to dcera pána tvrze, jediné živé stvoření, které masakr přestálo. Ujala se jí místní venkovanka, které v předchozím roce zemřela vlastní dcera Anežka. Dívence začali říkat Eliška a vychovávali ji v prostotě selského života, aniž by jí kdokoli zjevil její urozený původ, zatímco opuštěná panská tvrz pustla, zarůstala plevelem a lidé se jí s posvátnou bázní vyhýbali. Eliška rostla do krásy, od ostatních dětí se však odjakživa držela poněkud stranou a v nitru cítila neklid.

Jednoho mrazivého zimního dne se Eliška vydala se sáňkami do lesa pro dřevo. Uprostřed zasněžených stromů náhle zaslechla tiché volání vlastního jména. Zvuk ji dovedl až k zarostlé bráně staré tvrze, kde spatřila neznámou vznešenou paní v kožešinovém plášti. Cizinka dívku vyzvala, aby se nebála a následovala ji vzhůru po kamenných schodech do věže, kde se měla dozvědět pravdu o svém osudu. Eliška pocítila zvláštní klid a poslechla. Vstoupily do sálu plného starých portrétů, na nichž paní dívce ukazovala její slavné předky – děda, který sloužil jako královský lovčí, i babičku ze starobylého rodu. Když se Eliška zeptala na svou matku, neznámá ji odkázala do vedlejší síně za dveřmi.

Když dívka přistoupila k zaprášenému, pavučinami pokrytému obrazu své pravé matky, s úžasem a slzami v očích poznala tvář téže paní, která ji na tvrz přivedla. V pohnutí vydechla slovo máma a otočila se, avšak v místnosti už nikdo nebyl. Tajemná paní zmizela a Eliška ji už nikdy nespatřila, v srdci jí však zůstala jistota o jejím původu i vzpomínka na matku, která ji i ze záhrobí dovedla k jejímu dědictví.

O nivnickém zemanovi

Zeman Klobusický byl před rokem 1620 bohatým pánem. Patřil mu veliký zemanský dvorec, mnoho polí, rybníky, lesy a louky. V té době krutě Habsburci trestali odbojné šlechtice. Zatčen byl pan Albrecht z Kunovic. Přišlo se i na to, že zeman Klobusický patří také k odbojným pánům, protože podpořil české stavy peněžitou částkou. Na Moravu byli vysláni dragouni, aby ho lapili a předvedli do Vídně. Dragouni se cestou zastavili v hospodě U krála. Hospodský je jak se patří uvítal, ale v duchu si myslel, že ti tu nejsou jenom tak. Jak se ho optali na cestu k zemanskému dvoru Klobusického, hospodský se nerozmýšlel. Poslal k zemanovi svého pomocníka. „Sedaj na koňa a nigde se nezastavuj. Jeď rovnú cestú ke Klobusickému. Ať osedlá nejrychlejšího koňa, pobere peníze a uprchne do Uher. Že mu ide o krk. Já už ich tady nejak pozdržím...“

Ze sklepa přinesl džbán nejlepšího červeného, zabil husy a chystal hostinu. Do šenku poslal svoji nejmilejší dcerku Bětušku a přikázal: „Nalévaj, děvčico, co hrdlo ráčí... nešetři na nich. Pamatuj si, že pro Klobusického nic nelituj. A buď k nim milá, aj jich trochu rozvesel... šak ty víš. Mosíme ich tu za každú cenu zdržat...“

Dragouni byli za chvilku rozkuráženi. Jen kaprál ne. Bětuška je obletovala, smála se, pobízela je k pití. Kaprál mohl na ní oči nechat, ale vína se nenapil ani kapku. Za chvíli se zvedl a kázal sedlat koně. Dragounům se nechtělo od dobrého jídla a pití. Chvíli trvalo, než vyjeli. Hospodský si oddechl, věřil, že posel včas zemana varoval.

Ale ten neměl štěstí. Zemana nezastihl doma. Než objel celou dědinu, dragouni už byli tu. Zeman stačil vyjet zadními vraty do hor. Za sebou už slyšel dupot koní. To dragouni cvalem vjížděli do zemanského dvorce. Prohledali stavení a chtěli se s nepořízenou vrátit. Vtom ho jeden zpozoroval, jak ujíždí k Lipinám. Pobídli koně a hnali se za ním. Těžko se zemanovi utíkalo. Cesta příkře stoupala a tažný kůň nebyl tak rychlý jak koně dragounské jízdy. Začal závod vzhůru Simárnikem. Vpředu pomalu cválal na koni zeman, za ním se hnalo několik dragounů na rychlých koních. Už se blížily korytňanské lazy. Už začínal věřit, že jim upláchne... Zeman zahnul z cesty vlevo, chtěl se dostat průsekem Dřevojanky do hustého lesa. Pronásledovatelé však uhádli jeho úmysl. Začali po něm střílet. Jedna střela zranila koně a při pádu si zeman pohmoždil nohu. Další jeho úsilí o záchranu bylo marné. Rychle odhodil váčky se zlaťáky do hustého hlubokého keře vedle studánky. Tak byl dolapen a dopraven do Vídně. Válečný soud jej odsoudil ke ztrátě hrdla i všeho majetku, podobně jako pána z Kunovic. Veškeré jejich statky připadly pánům z Lichtenštejnu.

Toho času, kdy ubohý zeman Klobusický trávil ve vídeňském vězení poslední dny, hnali Straňané dobytek ze Štýrska. Zastavili na louce před Vídní, aby stádo napásli a odpočinuli si. Měli za sebou kus namáhavé cesty a odpočinek potřebovali jako sůl. Dobytek se pásl na místě jako přibitý. Oči se začali po chvíli Straňanům klížit, sotva dosedli, usnuli. A právě se jim zdálo o straňanské kyselici a vdolkách, když jim v uších zaznělo hrčení vozu. Vyskočí, mnou si oči a co nevidí? K nim se blíží červeně oděný muž, za ním dva vlečou káru s břevny a zástup lidí je následuje.

„Propána, ludé, rychlo pryč, šak je to kat,“ vypraví ze sebe jeden Straňan. „To určitě vezú šibenicu,“ vpadne mu do řeči druhý jménem Podubčík. „Kdo ví, pre koho ju budú stavjať,“ dodá další Straňan Popelka.

Nezmýlili se. Byl to opravdu kat se svými pomocníky. Na dotaz Popelky, koho že tu budou popravovat, odpověděl, že moravského zemana. „Taková podívaná není každý den,“ povídá Popelka. „Co keď mu na poslední chvílu udělijú milosť? Počkáme chlapi, co říkáte?“

„Já na to nemožem hleděť,“ odpověděl jeden a bral se zpátky ke stádu. Ostatní Straňané za ním. Jen Popelka tu vydržel, zvědavý, koho že to budou věšet. Vmísil se mezi lidi a čekal se zatajeným dechem. Zástup se začal rozestupovat. Na popravčí lešení vystoupil starší muž, oblečený v zemanském kroji, provázený katem, holomky a pomocníky. Ruce měl vzadu svázané. Šel s hlavou skloněnou, na zástup ani nepohlédl. Provaz uvázaný okolo jeho krku přidržoval jeden z pomocníků. Ustrašené ticho se rozhostilo kolem lešení. To ticho přerušil výkřik. „Bože mój,“ vyrazil ze sebe užaslý Popelka, „šak nic zlého neurobil. Veď je to náš urozený zeman Klobusický,“ vykřikl tak hlasitě, že to zaslechl i odsouzenec.

„Co povídá,“ ptali se okolostojící, protože té řeči nerozuměli. „Poznal odsouzeného, je to jeho krajan,“ pospíšil si kdosi s odpovědí. Odsouzený se ohlédl, slyšel moravské nářečí. „Ty jsi od nás?“ ptá se. Popelka přikývl.

„Za to, že ses ke mně znal, něco ti prozradím... Nezapomeň, korytňanská Dřevojanka, studánka a u ní hlohový keř. Užij všeho v dobré vůli a ve zdraví... já už...“ kat ani nepočkal, až dořekne. Oprátka vykonala své dílo.

Popelka nelitoval, že zemana poslechl. Našel korytňanskou Dřevojanku i studánku pod hlohovým keřem. V trávě našel pár kožených váčků napěchovaných zlaťáky a stříbrňáky. A protože byl v jádru chamtivý, mlčel před ostatními jako hrob. Vzal si z nich jen pár. Ostatní vysypal do hliněné látečky, ani je nepočítal. Zakopal je zpátky pod hlohový keř, přikryl mechem, že nic nebylo poznat. Přitom dával dobrý pozor, aby ho nikdo z lidí neviděl.

Straňanům bylo divné, že Popelka sedí jenom v hospodě u sklenky a pole si nehledí. A přesto mu peníze nechyběly.

Když podruhé šel k Dřevojance, aby si nabral zlaťáků, bylo už k večeru. Než začal kopat, dobře se rozhlédl, aby ho nikdo neviděl. Párkrát kopl a tu vedle něho stojí člověk černě oděný s dlouhými vlasy až na ramena a povídá: „Kdes nic neschovával, nic nehledej...“ Popelka se ulekl a nezmohl se ani na slovo. Jak se ten člověk objevil, tak i zmizel. Popelka kopal, překopal zem kolem studánky, ale ten poklad nikdy nenašel.

Tato pověst je však mezi lidmi známá i s docela jiným koncem.

Popelka nelitoval, že zemana poslechl, a korytňanskou Dřevojanku i studánku pod hlohovým keřem našel bez velkého bloudění. V trávě ležely kožené váčky plné třpytivých zlaťáků a stříbrňáků, které zeman ve spěchu odhodil. Popelka však nenechal ani minci napospas lesu ani štěstěně, všechno do posledního haléře posbíral, ukryl pod plášť a za tmy spěchal domů do Strání. S nabytým jměním naložil s rozvahou a prozíravostí, peníze neutratil za kořalku v šenku, nýbrž za ně odkoupil straňanský mlýn. Stal se z něj vážený mlynářský mistr a jeho poctivé řemeslo i výnosný majetek přecházely z otce na syna, takže rod Popelků na témže mlýně mlynařil po celá staletí.